Po dvanácté hodině jsme se pomalu šli připravovat za pódium. Po úvodních otázkách přišla naše chvíle. Nejprve holky začaly týmovým tulem a nasadily pěkně vysokou laťku, která takhle zůstala po celé vystoupení. Všichni do toho dali maximum a pomohla nám k tomu i hudba s filmu Gladiátor, která všem ještě tu motivaci a odhodlání zvýšila. Nakonec jsme byli odměněni potleskem a slovy moderátorky: „Tak to byl nářez. Tohle bylo Taekwon-do“. Po vystoupení jsem si naivně myslel, že hlavní práce skončila a teď už to bude takové volnější. Omyl, šeredně jsem se zmýlil. Ze začátku jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna bude hodinu vést tréninky a druhá bude mít volno. Myslíte, že nám tohle rozdělení vydrželo?? Nevydrželo, protože jsme to vůbec nevnímali, lidé se doslova hrnuli. Malí kluci si sbalili téměř třetinu náborových letáčků a lítali s nimi po celé Ladronce a my jsme si trénovali a zaučovali návštěvníky v rytmu Taekwon-da. Chvilku u nás nikdo nestál a tak jsme si šli kopat na lapy a během chvilky jsme tu měli zase spoustu zájemců. Někteří byli i dost zapálení, takže se z 15 minutovky Taekwonda vyklubal rovnou delší trénink. Moc se mi líbilo, že se do vysvětlování zapojovali i ostatní a ne jenom černí pásci. Skutečně jsme byli sehraný tým.
Na celé Ladronce bylo něco okolo 70 stánků s různými sportovními i nesportovními aktivitami. Jedna ze soutěží byla plnit u stánků jejich speciální úkoly a za odměnu jste mohli dostat razítko no a za určitý počet razítek jdete do slosování. Píši to proto, že mnohdy bylo pro mě těžké poznat, komu jde jenom o razítka a kdo se chce něco opravdu naučit. Takže po tom mém zhruba půlhodinovém vysvětlování asi polovina lidí šla k Pavlovi a trochu unaveně říkala: „Já bych chtěl razítko.“ „ A cvičil jsi?“ ptá se Pavel. „Jo, ty jsi cvičil s Tomášem? Tak tady to máš“. Aspoň si odnesli hezký zážitek z Taekwon-da. Poté si vzpomínám, jak jsem se šel s Pavlem Jizbou a Petrem Legnerem podívat na vystoupení skupiny Jakuba Hořínka a kolem sebe vidím lidi s monokly a tržnými ranami na rukou. „To tady byla nějaká rvačka?“, říkám si. Poté od někoho slyším, že viděl skupinku dětí, jak běží ke stánku záchranné služby. Zde je maskovali tak, že vypadali jako opravdu zranění. Nemůžu opomenout, že Kristýna v téhle soutěži minulý rok skončila druhá a letos to celé vyhrála. Tomu se říká štěstí.
Věc, která nás opravdu všechny šokovala byla, že jsme byli zvoleni nejoblíbenějším stánkem festivalu. To je pro nás ta nejkrásnější odměna, kterou jsme tam jako oddíl mohli získat a doufám, že po této akci se Sonkal rozroste o nějaké ty další nováčky. Cesta domu utíkala docela pomalu, ale zvládli jsme ji. Všem chci poděkovat za účast a pomoc. Bylo to úžasný a doufám, že si to příští rok zopakujeme.
Kouzelník
Do videogalerie jsme zařadili záznam z naší ukázky.
Za finanční podpory Hlavního města Prahy |
Za finanční podpory Národní sportovní agentury |
Za finanční podpory Městské části Praha 14 |