30.5.2014 / Zlézání hor4 komentáře

Zlézání hor jako součást tréninku Taekwondisty

Kdesi na začátku Encyklopedie Taekwonda je popsáno 5 aktivit, které by měly být integrální součástí tréninku a které pomáhají tvořit silnou fyzickou i mentální disciplínu. Jsou to cestování, zlézání hor, studené koupele , veřejné práce a etiketa.
Před nedávnem jsem se jedné téhle aktivitě věnoval a spontánně při koukání z úkrytu do krupobití kdesi v horách mě napadlo napsat tuhle úvahu.
Tahle úvaha nebude jen plané opisování Encyklopedie, spíše snaha podělit se o širší pohled na trénink Taekwonda a Taekwondo jako takové, o pohled jak vnímám Taekwondo já v současné době.
Nejdříve citace z Encyklopedie:
Mountain climbing (Dung san) –
This form of exercise not only develops important leg muscles, but also nourishes the spirit and promotes a feeling of victory and triumph, as illustrated in the well known Korean poem: „Now matter how high mountain is, it can be compared to a small tomb under the heaven. There is no reason why man cannot succeed if he desires to climb it. All too often, however, one claims it is too high to climb without even making the attempt.

Ve volném překladu:“ Tato forma cvičení nejen trénuje důležité svaly nohou, ale také vyživuje ducha a přináší pocit vítězství a triumfu tak, jak se píše ve známe korejské básni:“Nehledě na to, jak je hora vysoká, ve srovnání s nebesy je jen malou hrobkou. Není žádný důvod, proč by člověk neuspěl v jejím zdolání, pokud po tom doopravdy touží. Většina, ale bude o hoře tvrdit, že je příliš vysoká, aniž by se někdy aspoň o výstup pokusila.

Před pár dny jsem se vrátil z hor ve Slovinsku (Karavanky na hranicích s Rakouskem – krása, doporučuji, ale na začátku května je tam přece jen dost sněhu, což jsme zjistili až na místě :o) ), intenzivní pocity, které jsem v průběhu výletu měl, mi vnukly myšlenku vám něco k tomu napsat. Na takovéhle výlety jezdíme s kamarády každý rok už asi od osmnácti (od jedné osudové filosofické debaty u piva, kdy nejstarší z nás řekl, že jedeme na Fatru a tak jsme jeli), vždy jsem to bral jako dobrý trénink nohou, protože když taháte 20kilový batoh pár dní na zádech do kopce a z kopce (a jíte jídlo, co je lehké, ne ale nutně výživné), tak všichni zhubnou, zkrásní jim nohy a taky se pak těší domů. Prostě jako další možnost sportovního vyžití a získání výškových trofejí o, kterých se dá pak mluvit v hospodě. Ale stejně tak jsem vždy spontánně na vrcholech cvičil Po-eun tul (protože je prostorově úsporný a bylo menší riziko, že skončím v dolině) ne proto, abych oslňoval kamarády (vždy jsem jim utekl a viděl mě u cvičení jen můj brácha), ale protože mi to prostě přišlo jako dobrý nápad, bez dalšího hloubání.

Letos byl výlet speciální v tom, že jsme byli jen dva (kamarádi stárnou), což je krom toho popsaného v Encyklopedii taky krásná zkouška a utužení letitého přátelství. Další speciálností bylo, že jsme jeli už na začátku května do docela vysokých hor a nevěděli jsme, jaké bude počasí. Všechno dopadlo tak, že plánovaný 6ti denní přechod hřebene byl 4 dny chození nahoru a dolů (vždy přes výškový kilometr tam i zpátky), boření a ploužení se sněhem, kopání se do ledu a opakované sklánění se před horou, s pocitem, že výš už to prostě nejde a že nás hora porazila. Myslím, že tenhle pocit byl k nezaplacení a v běžném v životě v Praze se těžko vnímá. Umění užít si to, že jsme tam byli a přitom „nevyhráli“, nesplnili si to, co jsme naplánovali bylo to, co mému Taekwondu a duchu dalo nejvíc. Protože jsme ze sebe vydali to, co jsme měli a co ještě bylo aspoň na hranici rozumnosti, přesto nedosáhli toho čeho jsme chtěli (mysleli, že chceme) a došlo nám, že pár stovek metrů pod vrcholem je taky krásně. Na hřeben jsme se dostali za odměnu až pátý den a tak zasloužené „vítězství“ bylo prostě nepopsatelné a neopakovatelné, běhal jsem pak po hřebeni jak malej kluk. Taky krásně svítilo sluníčko, tak jsem měl ještě dva dny po návratu úžeh, což je hluboká ukázka toho, že ani lidové moudro „s věkem přichází rozum“ nemusí úplně platit, aspoň ne pro mě :o)
Co tím vším chci říct. Základní trénink Taekwonda se odehrává v tělocvičně nebo venku skrze procvičování technik, sestav, soubojů, posilování a bez toho to není Taekwondo. Ale pokud zůstane jen u toho, tak to taky Taekwondo není. To širší, ale velmi podstatné, to jestli vám Taekwondo proroste životem nebo zůstane jen jako sport na vypocení v tělocvičně, se odehrává jinde a jinak – možná když přístě půjdete po horách, zkuste jít chvíli sami, vnímat okolí, sílu hor, svoji vlastní malost a nevýznamnost (zlézání hor), třeba po cestě zvedněte papírek, co tam někdo, snad omylem, nechal (sociální práce) a zkuste si zjistit něco o okolí místa, kde jste, třeba zjistíte, že na chalupě, kde se cpete palačinkami a pivem (jako já třetí den) kdysi hrdinně bojovala hrstka mladých partyzánů, kteří zřejmě byli mnohem větší bojovníci, než vy a to asi neměli ani jeden Dan (cestování). Studené jezírko se taky vždy aspoň jedno najde :o) (studené koupele). Život se pak snáz vnímá víc v klidu a s pokorou a o to vlastně v Taekwondu jde, protože to co opakujeme na zkouškách a závodech „Budu vytvářet mírovější svět.“ Může být jen pionýrský žvást nebo cosi žitého.

Dost lidí se divilo, že jsem nejel na STM závody, že mám něco jiného. Místo toho jsem jel na hory (mimochodem jsme byli 2 někdejší členové STM Praha II :o) ), co myslíte, věnoval jsem se tedy Taekwondu nebo ne….?

PS: A mimochodem, (nejen) černé pásky, věděli jste vůbec, že v Encyklopedii něco takového je napsané? V oddíle pár Encyklopedií je, rádi vám je půjčíme.

Martin Svitek, IV. Dan, Sonkal