16.10.2008 / Mezinárodní seminář s velmistrem Park Joong-soo (IX. dan)

Velká čínská cesta

Tenhle můj výlet začal nevinně a náhodou - vlastně na letošním letním campu s Mistrem Hwangem. S Tomášem Kubou (vedoucí dojangu v Náměšti nad Oslavou) jsme nezávazně kecali při cestě do místního studeného a zeleného jezírka. Tomáš se mi zmínil o tom, že s Martinem Zámečníkem (GBHS) a Michalem Borem (Silla) plánují jet do Číny na seminář s velmistrem Park Joong-soo. A protože mě camp každoročně namotivuje do dalšího roku cvičení, a můj někdy až snad přehnaný optimismus a idealismus nabírá závratných výšek, řekl jsem Tomášovi, že pojedu taky. Ihned jsem tedy začal shánět peníze. Potkat osobně tohoto velmistra bylo mým snem už dlouhá léta. Snad i pro moje nadšení mi na cestu přispělo hned 6 členů nejbližší i vzdálenější rodiny, i ti, které jsem nepožádal. Prostě sny se dají splnit a nejlepší čas je právě teď :o)

Vidina splněného snu se začala rozplývat po nesnázích s ubytováním a „přátelsko
u“ čínskou ambasádou. Jen díky Michalovi Borovi, který nakonec všechno zařídil a vyhádal (prý křičel HODNĚ :o) jsme nakonec odjeli a já to nevzdal.

Naše cesta do Mnichova, odkud jsme letěli, i let samotný proběhl dlouze a klidně. Závěrečné Pekingské hledání kufru (chudák Michal) a sebe navzájem (letěl jsem sám, hodinové čekání v meeting point – já na terminálu 3, kluci na terminálu 2….pak nám došlo, že je něco špatně :o) nás už nemohlo rozhodit.
No, ale už vás nebudu nudit popisováním výletu hodinu po hodině a přejdu k semináři samotnému. Zbytek byl ve znamení památek (viz fotky), hromady jídla (viz fotky), nedostatku spánku (viz „obličeje“ na fotkách), společenských her (z posledního hodinového kola karetní hry „Sněží“ mám tiky ještě teď) a dobré zábavy.

Zjistit místo semináře už byla brnkačka (stačila tak hodina roamingového volání s čínanem, co uměl anglicky jako já čínsky), aspoň pro nás, co jsme nemuseli telefonovat :o)

No a samotné dojmy ze semináře. To nejpodstatnější je těžko předatelné v textu, ale ti kteří někdy trénují pod mým vedením, to doufám, pocítí v tréninku. To hlavní, co mě oslnilo, je osobnost velmistra. Neustále pozitivní, skromný (když po tom, co ve svých téměř 70 letech udělal provaz a tělocvična se mu spontánně roztleskala, byl snad zaskočený a trochu nesvůj), otevřený zodpovědět jakoukoliv otázku a mimo trénink se moudře bavit o čemkoliv. Prostě, takového dědečka by chtěl mít každý z nás, jen bych nedoporučoval zlobit ho :o)
Cvičili jsme v sobotu a v neděli, každý den 2 tréninky asi po 2 hodinách. První den se mluvilo a pracovalo hodně s pohybem samotným. Vlastně celou sobotu jsme se nedostali dál než k Chon-ji tulu a ač přiznávám, že jsem se v tomhle typu semináře musel trošku hledat, a nebylo to úplně to, co jsem si představoval, tak jsem i za tohle rád. Utvrdilo mě to v mém pohledu na techniky, tuly a pohyb v taekwondo obecně, v tom smyslu, že si myslím, že není zas tak podstatné, jestli směřuje úder do výšky ramen nebo solaru (samozřejmě pokud chci udeřit na úroveň očí, tak tělo musí mít taekwondista tak trénované, aby ruka šla přesně tam, přesnost je základ techniky) nebo jestli se nějaké dvě techniky dělají po sobě v normálním rytmu nebo spojeném (když je to v různých edicích encyklopedie rozdílně). To hlavní vidím spíš v tom, co je za tím, ne ve formě, ale v principu (napodobil-li bych vnější provedení některých technik, tak na našich akcích budou označeny jako „špatně“) v tom, jak vytvářet sílu v technice, jak se pohybovat uvolněně, bez zbytečných pohybů navíc atd.

Bohužel jak říkám, je tohle v textu nepředatelné (na rozdíl od vnější formy) a tak se musíte spokojit s tím, že snad o něco malinko líp cvičím a budu líp učit.

V neděli jsme se zaměřili na strečink (část jsem ukazoval s jedním Číňanem ve dvojici, tak vysoko jsem nohu už dlouho nedal, ale bylo to spíš tím, kdo na mě koukal, než metodou strečinku :o) ) a principy pohybu v matsogi. V tom je velmistr Park Joong So studnice vědomostí a hlavně praktických zkušeností (něco málo jsem s ním ukazoval a prostě byl přes jeho věk evidentně o několik úrovní lepší než já). Opět to obdivuhodné je v principech, v uvolněnosti, kterou i prakticky ukazoval v téměř neviditelných technikách (což není o rychlostních schopnostech samotných, ale spíš o tom, jak z ničeho nic má Číňan yopcha v břiše, Číňan goro chagi na bradě nebo já apjoomok těsně před obličejem). To všechno velmistr přikládal uvolnění těla a ekonomickým pohybů bez „předpohybů“ (jak jinak přeložit pre-motion?).

Po posledním tréninku nás čekala výborná večeře v japonské restauraci. Hlavní poznatek je, že Češi jsou proti pivu odolnější, než Asiati ;o) (jen endiaron nám další ráno začal docházet).

Takže abych to shrnul, ač byl seminář krátký (4x 2 hodiny), tak moje očekávání splnil. Chtěl jsem potkal legendu a tu jsem vážně potkal. Měl jsem možnost s ní cvičit, mluvit a nechat si ukázat, že se mám stále co učit.

Velmistrova fyzická i psychický kondice a kvality jsou pro mě velkou motivací do dalších desetiletí cvičení a života obecně. A hlavní poučka? Tělo se musí uvolnit, fungovat přirozeně a pak už to jde samo :o)

Kluci v pondělí odjeli a já ještě dva dny zůstal v Pekingu sám. Zúčastnil jsem se ještě dvou tréninků národních trenérů, které vedl prezident čínské ITF Li Guang Song – excelentní technik, který zájimavě promlouval i o didaktice tréninku a filosofii (více na http://www.taekwondo-web.com/ , kde jsou některé jeho články i pár fotek, Li Guang Song je vždy ten, co rozbíjí cihly). Díky Anthonymu z Hongkongu za trpělivé překládání do angličtiny.

Pak už jen 11 hodin letu do Mnichova, 6 hodin bezdomoveckého života na dřevěné lavičce na letišti, komfortní spaní (vážně!) a ukecaná stewardka v autobuse do Prahy a byl jsem doma.

Takhle akce prostě stála za to. Osobnost i fyzické schopnosti velmistra Park Joong-soo ve mně jako vzpomínka a motivace do cvičení i života zůstanou navždy. A to co musím ještě zmínit : byli jsme tam 4 lidi, ze 4 různých oddílů a všechno fungovalo perfektně přátelsky (dva z nás si dokonce koupili stejné obleky, viď Tome ;o). Tak by to mělo v taekwondo fungovat.

Díky všem, kteří mi splnění tohohle snu umožnili.

Martin Svitek