Později odpoledne pro nás vlakem opět přijel Peter a z Zurichu jsme odcestovali do Badenu, městečka, kde Peter bydlí a kde jsme i my těch pár dní přespávali. Nejdřív jsme se nacpali u Petera doma, jeho manželka je vážně skvělá kuchařka a pak se šli ubytovat do bytu jeho kamaráda Nicka (rovněž z britských ostrovů). Nick byl chlapík příjemný, stále se smějící, škoda jen, že jsme ho za ty 4 dny skoro neviděli, snad příště.
V úterý nás opět paní Reganová nakrmila a my odjeli i s Peterem na trénink do Baselu (Basileje), město bylo opět pěkné jako všechna ostatní pěkná města, co jsme kdy viděli, jen jedna věc byla unikátní – stáli jsme na mostě a Peter řekl: teď jsme ve Švýcarsku, tímhle směrem by jsme za pár minut došli do Německa a támhle za tím komínem je Francie – no podívejte se do mapy a pochopíte :o)
Pak jsme přišli do jakéhosi sportovního komplexu, kde je také judistické dojo, které používají místní taekwondisté. Ostatní se převlékali, když já stál před dveřmi dojo snažíc se komunikovat s dětmi, no moc to nešlo, tak jsem radši utekl do tělocvičny, odkud se mě zase pokoušel vyhodit zřejmě místní správce, říkal cosi německy a když jsem ho poprosil o angličtinu začal řvát deutch, deutch a tvářil se jako kdybyste svojí babičce pustili death metal a vysvětlovali jí, že to je nejhezčí hudba na světě – Švýcaři jsou zřejmě dost hrdí a i trošku odměření. V 18:00 začal trénink, první hodinu a půl pro děti a následně dvě hodiny pro dospělé. S dětmi bylo zpočátku těžké komunikovat, ale po pár minutách mrazíka (hra kdy vybraní mrazíci mlátí ostatní páskem hlava nehlava) to bylo mnohem lepší a brzy jsme zjistili, že stačí říkat gut, okey, noch einmal, hodně ukazovat a málo mluvit a rozumíme si výtečně (samozřejmě občas musel pomoct Peter). Na obou trénincích jsme se snažili vysvětlit, jak dát do technik co nejvíc síly, uvolnění a rychlosti. Spíše základní techniky, občas doplněné něčím složitějším a zajímavějším. Vždy jsme nejdříve něco ukázali (trošku „intenzivněji“ než na normálním tréninku – taková krátká rozkouskovaná exhibice) a poté to se všemi cvičili. Myslím, že děti byly spokojené a já viděl snad ve všech z nich hromadu talentu a potenciálu, snad budou mít dost motivace k tomu, aby z nich jednou vyrostla silná generace švýcarského taekwon-da. Pak přišli na řadu dospěláci. Zaměřovali jsme se v podstatě na to samé jako s dětmi. Pár tulů opět s důrazem na uvolnění a energii, poté vyzkoušeny nejsložitější aplikace. Poté jsme dlouhou dobu věnovali kopům – základním, ve výskoku, aplikaci v matsogi. Někdy mě až překvapilo, jak rychle jsou někteří schopni opravit svoje chyby, doufám, že aspoň některé z nich jednou Peter přiveze na další z našich soustředěních. Na tréninku jsme také poznali Daniela Hollingera (II.Dan), prezidenta švýcarské taekwon-do federace, který námi vedený trénink sám absolvoval. Vlak do Badenu nám ujel, tak jsme navštívili restauraci na nádraží (opravdu VELKÝ rozdíl oproti těm našim :o), posilnit se kávou a jinými tekutinami, další vlak nás dovezl kolem půlnoci domů a my šli po náročném dni spokojeně spát.
Ve středu jsme se opět výborně najedli u Reganů, pak vyšli na vrchol místního kopce (konečně pěkný výlet, žádné chození po městech) a pak zamířili na trénink ju-jitsu. Našeho tréninku se zúčastnil rovněž i Peterův kamarád Alexei (původem z Lotyšska), který se už nějakou dobu věnuje ju-jitsu (a dříve judu) a tak když on cvičil pod námi, proč si nevyměnit role. Nejdříve jsme skoro hodinu sledovali Alexeie a jeho kolegu jak cvičí kata (něco jako mix mezi našimi tuly a krokovým matsogi), težké na popsání, velmi tradiční a pomalé, ale také precizní a funkční. Po téhle ukázce nás měl učit nějaké základní páky, ale hned po rozcvičce nás paní Doris Knechtová (4.Dan Ju-Jitsu, 1.Dan Judo), která na předchozí cvičení kata dohlížela, požádala, abychom jí ukázali, co to vlastně cvičíme. Po ukázce Choong-moo tulu a kopů na lapu se zeptala, jestli takhle silně kopeme i když se pereme, a když jsme přitakali, chtěla to vidět, takže jsme krátce předvedli i matsogi. Alexei nás pak asi hodinu učil základní páky a principy ju-jitsu, neučil nic speciálního, ale jeho zasvěcený pohled byl pro nás přínosem právě proto, že i jednoduché techniky, které už jsme „uměli“ nám vysvětlil a ukázal tak, že fungovaly téměř bez použití síly, což je cílem, zvláště pokud se snažíte vyprostit z držení Alexeie, či jeho kolegy, kteří měli postavu spíše medvědí než lidskou. Abych pravdu řekl, ještě víc než precizní techniky se mi líbila přátelskost s kterou trénink i naše ukázka proběhla, všechno se vzájemným respektem, bez jakéhokoliv náznaku snahy dokázat, kdo cvičí lépe nebo čí styl je funkčnější, jak je jinak často k vidění. Po rozloučení s Doris, Alexeiem i jeho kolegou jsme ještě strávili nějaký čas s Peterem a jeho známými v místním „English pub“, krásné zařízení – zakouřeno, řvoucí hudba, ukecaní lidé, prostě idyla.
Čtvrtek byl posledním dnem našeho pobytu, který jsme úplnou náhodou strávili v Luzernu, kam nás dovezl Peterův kamarád Jirka (původem Čech, jen se jeho rodičům v ČR dřív nelíbilo), s kterým jsme se poznali předchozí večer. Luzern bylo město opět velmi pěkné, ale někteří už unaveni městy radši vyrazili do přírody poznávat místní jezero a blízky vrchol Pilatus. Když přišel čas, stačila už jen hodinka a půl v dopravní zácpě, kafe s Reganovými a hurá domů. Unaveni, ale spokojeni, jsme dorazili v 5 hodin ráno na pražský Florenc a utíkali domů do postele.
Tímto článkem vlastně jen chci ukázat, jak může taekwon-do lidi sbližovat a jak je s přátelskými lidmi snadné získat hromadu fajn zážitků.
Díky Petere a ostatní.
Napsal: Martin Svitek
PS: A kdo se vlastně zúčastnil? Já (Martin Svitek), Martin Hlůže a naše (skoro)ženy – Dina a Ivča.
 | Za finanční podpory Hlavního města Prahy |
 | Za finanční podpory Národní sportovní agentury |
 | Za finanční podpory Městské části Praha 14 |
 | Za podpory obce Velké Přílepy |
 | Za finanční podpory Ministerstva obrany |
MENU
