5.1.2009 / Taekwondo ve Vancouveru

Taekwondo zážitky z pobytu v Kanadě

Tak konečně jsem se dostal k sepsání poznatků o Taekwondu ve Vancouveru v Kanadě, kam jsem se Janičkou letos po prázdninách vydal.
Zkoušel jsem nejprve najít nějaký ITF klub z naší federace, ale to se nějak neujalo. Jediný kontakt co jsem na webu našel, měl už neplatný email a nebyla u toho žádná adresa. Takže jsem hledal i mezi ostatníma federacemi a z několika možných jsem vybral klub nejblíž k našemu domku. Myslím, že to byla nakonec dobrá šťastná volba ;-)
Klub vede moc milej, vstřícnej a profesionální V.dan Rod Johnson. Cvičí se v místním komunitním centru (něco jako kulturáky u nás, ale tady to funguje), kde je mnoho různých zájmových skupin od fyzických (squash, basket, posilovna, …) po necvičební kroužky. Klub je hodně zaměřen na děti, mnohem víc i než Sonkal v začátcích. Má tam i speciální skupinu předškolních dětí. Dospělí chodí dohromady na hodiny označené v rozvrhu pro černé pásky. Sám Rod měl (jak jsem někde z nějaké debaty zaslechl) zdravotní problém, takže sám moc necvičí, ale je pořád zapálený, aktivní a respektovaný nejen žáky, ale na semináři i ostatními. Mimo jiné byl minulý víkend jako rozhodčí v Itálii, kde měla druhá ITF federace velký turnaj s 1200 závodníky (Kanadská výprava 60). Na nás byl od počátku neuvěřitelně hodnej, hned nás zapojil do dě
ní (tréninky, seminář), udělal nám super slevu kurzovného (já neplatím nic, Janička polovic), na matsogi nám půjčuje chrániče ze skladu, atd.

S vedením tréninků dospělých mu pomáhá IV. dan asiatského vzhledu Chris Law, který má vlastní klub ve vzdálené čtvrti Vancouveru (a tréninky tam má v jiné dny). Tenhle chlapík se mi moc líbí, sám cvičí moc pěkně, dělá tréninky s Polskými prvky a je v pohodě. Jeho doménou jsou prý tuly a wirok, ale ani maso mu nedělá potíže. Techniky do tulů má fakt pěkný, ne tak zaseklé jako Korejci, ale bral bych to takhle taky, má to švih a preciznost. Z pohybu je cítit, že tomu rozumí a věřím mu i na wirok, byť jsem to zatím neviděl v reálu na desky. Je docela namakanej, kliky dělá podobně znuděně jako Korejec na Slovensku ;-) Je to rodilý Kanaďan a pracuje na univerzitě vyučující IT. Minule nás vezl autem po tréninku směrem domu a hrozně mi připomněl Ondru :-) V autě se mu totiž válely jak různé TKD pomůcky (lapy, narážeče, …) tak počítačové komponenty ;-) a jak to tak vypadá, taky věnuje TKD všechen svůj volný čas. Na nás je jako všichni taky hodnej, včera jsem se s ním domluvil, že by mi mohl přeposlat nějaké inzeráty na práci co mu na univerzitě chodí pod rukama. Jako asistenta si tam během let Rod vychoval z malého klučiny druhou "Godzilu". Jason má II. dan a svým skromným uctivým chováním a postavou mi hned Petra připomněl. A když jsem pak viděl velice podobný charakteristický Godzilí pohyb při cvičení, bylo jasno :-) Jason pracuje v místním mořském akváriu a časem by chtěl založit vlastní klub. O TKD se opravdu zajímá a má i velmi dobré znalosti.

Janička se tam hned seznámila s Gradzinou, což je Polka, co se sem před lety přistěhovala, vdala se tu a TKD cvičí se synem. Má taky modrej pásek, tak spolu kromě povídaní můžou cvičit. Na to že je starší než já, se při matsogi vůbec nebojí a statečně bojuje. Technika je jasně omezená pohyblivostí (se kterou tady mají problém obecně, protože hodiny jsou krátké, tak se strečink v podstatě vynechává). Na nás je jak jinak strašně hodná. Odvezla nás autem na seminář, během polední pauzy pak do blízkého národního parku (o tom bude řeč později) a tak. Janičce poradila s potravinama, co kde koupit na vaření, dokonce nám pak na další trénink přinesla mák a majoránku, co jsme nemohli sehnat.
Ostatní cvičenci mě svojí úrovní nepřekvapili, očekával jsem, že to bude technicky bída. Obzvlášť jeden kluk (tak 12 let), co má I. dan, tak tomu bych dal tak možná žlutej (ale ono je možný, že ten černý pásek má i třeba z něčeho jiného než TKD, protože to tady moc neřeší).

Pondělky - jsou tu rozvrhem zaměřené na matsogi. Zatím co jsme byli, všechny vedl Chris (asiat). Na zahřátí rád dává zadírací posilovací cviky ála poláci. Protože hodiny jsou krátké (kolem hodiny), tak má všechno spád a různé prodlevy se minimalizují. Když dělá modelové nácviky do matsogi, tak jsou spíš jednoduché (ono to vzhledem ke složení skupiny ani jinak nejde - jsou tam i dospělí se žlutým či bílým páskem), ale za to pěkně svižně, takže máme dost. Prostor se věnuje i kolům matsogi jako u nás (někdy jen ruce, nohy, vše, použít nacvičované prvky, útočí jeden, …), takže jsme spokojeni. Jen na tyhle matsogové tréninky chodí jedna holka s I. danem, na které je vidět, že je matsogářka specialistka. Má kuráž a zkušenosti, na rozdíl od většiny ostatních (technicky ale nic moc, spíš jen vůle a chuť). Já tu k sobě mám partnera "Godzilu", tuhle holku a pak jednoho s červeným páskem, který je docela namakanej (jako svaly) a i rychlej. Oba zatím zvládám, je vidět, že moc zkušeností nemají, tak zatím zranění žádná :-)

Středy - jsou zaměřené tulově a hodiny vede jak Rod tak Chris. Každý má svůj styl a určitě tu pochytím i nějaké tréninkové metody pro Sonkaláky ;-) Kromě procházení tulů na různé způsoby se tu občas dělají i ostatní TKD věci. Po hodině si mě občas vezme stranou Chris a projdeme moje IVkové tuly. Posilování se vždycky aspoň něco udělá během nebo na konci tréninku taky, takže jsem rád, že tu nezakrním. Je fajn, že pokud někde máme něco nejasné, není problém vytáhnout z kabinetu encyklopedii a ověřit. Vybavení je tu v pohodě, lapy, narážeče, chrániče i desku na přerážení jsem viděl používat (teda jen jednu plastovou jako na kupové zkoušky). Stojany na tki a wirok nevím, ale asi tu nebudou.

Pátky - v pátek chodíme oba Rodovi pomáhat s dvěma skupinami dětí. Tak nějak je to kompenzace za slevy co máme na kurzovném. Je dost těžké učit předškolní a sotva školní děti obecně, natož s naší vyjadřovací schopností v angličtině. Pro děti se to musí dělat zábavné, ale když člověk neumí udělat z tréninku legraci vtípkem, tak je obtížné je zaujmout. Janička dostává na starost pár holčiček, ty jsou samé chichichi, chacha samy od sebe, tak se s tím Janička pere statečně :-) Já dostávám ty nejstarší a nejzdatnější, takže můžu pokoušet i něco učit.

Seminář s prezidentem ITF (té druhé), mistrem Tran Trieu Quan (VIII. Dan) - 5.10.2008, Port Coquitlam (Vancouver), Kanada

Seminář začínal už o den dříve, kdy večerní hodiny byly vyhrazeny instruktorům a kde se prý hovořilo hodně o tipech pro závody a analýze tulů.

My jsme měli domluveno na sobotu odvoz Gradzinou autem, což je paní, kterou známe z oddílu (původem Polka a cvičí se synem). Dopolední část semináře byla zaměřena na základní principy TKD, hlavně na teorii síly a správnou vlnovku. Tedy chůze v technikách vpřed a vzad jak asi všichni důvěrně známe. Ani nácvik a důkladné vysvětlení základních kopů moc nepřekvapilo, ale líbilo se mi, jak vše demonstroval a detailně popisoval jak a proč, tedy opravdu výuka. Myslím, že pro lidi co neznají semináře tak důvěrně, musela mít tahle část velký pozitivní přínos (Janičkou odsouhlaseno :-) ). V druhé dopolední části se mistr věnoval dvěma oblastem v matsogi: vzdálenost a timing. Na názorných příkladech ukázal pro jakou vzdálenost je vhodný jaký typ útoku a že pro obranu jsou možné tři typy timingu protiakce: snaha o předejití útoku, během útoku (tedy současně s vyhnutím) a po útoku (po bloku či uhnutí). Tyhle dvě věci jsme si pak ve dvojicích zkoušeli uplatnit v jednoduchých nácvikách i trošičku složitějších kombinacích (ale ne moc, mistr razí ideu, že matsogi má být jednoduché a účelné, ne složité kombinace, otočky ve výskoku a tak ...). Na závěr jsme si ještě dali pár kol volného boje včetně skupinového- tři lidi proti sobě navzájem. Dopolední část jsem díky požárnímu poplachu a pár minut zkrátili, během polední pauzy malý ohníček v nějaké třídě hasiči hravě zlikvidovali :-)))

Odpolední část začala troškou strečingových cvičení, od těch běžných až po pěkné mučící cviky na kyčle u zdi (viz. fotky, pamětníci Slovenského letního výletu mají představu). Následovala výuka sebeobrany, jak klasické techniky vyproštění, tak i některé obrany, které jsem neznal. I tady mistr pěkně pomalu demonstroval za podrobného popisu co a jak. Sebeobrana se pak plynule přesunula na zem, což jsem radostí zaplesal, protože tohle se na našich seminář bohužel necvičí. Vyzkoušeli jsme si obranu ležícího proti stojícímu i dvou lidí válících se na zemi po sobě ;-) Když už jsme se jednou dostali na podlahu, tak jsme si tam rovnou střihli i krátkou, leč vydatnou, posilovačku včetně Vláďou oblíbených kopů v pololeže ;-) Na úplný závěr zařadil mistr i nácvik meditace, podrobně vysvětloval k čemu je to dobrý. Bohužel tohle jsem moc neslyšel, protože mluvil k dětem na druhém konci haly a tichý hlas v angličtině jsem moc nedával. Nicméně hlavní idea byla, že to při pravidelném cvičení dokáže časem zbystřit smysly a vyvinout jakýsi 6-tý smysl intuice a předvídání ohrožení).

V neděli, kde jsme my už nebyli, pak už prý byla jen část bez cvičení pro vyšší pásky, kde jim říkal jak je důležité cvičit a učit DO.

Tak a teď k mým dojmům. Mistr se mi moc líbil, byť už není nejmladší a není to Korejec (z Vietnamu), tak mě přesvědčil, že sám umí a hlavně že tomu rozumí a dokáže předat dál. Ano, taky si tu a tam rád dál delší monolog (asi jako každý mistr), ale má to hlavu a patu a není to na hodiny :) Při demonstracích používal hlavně svého syna - Nicholas Tran (IV.dan), a pak ještě "našeho" Chrise Law (IV. dan - většinou nám vede tréninky v oddíle) s jedním V. danem. Mladej Tran vypadal na první pohled jako dost namachrovanej, nagelovanej frajírek, ale celkem to šlo (až na trošku trhané pohyby v technikách, moc zastavované, ne dynamické). O Chrisovi už jsem psal v minulém TKD článku, prostě je to borec :) Narodil se už v Kanadě a na jaře se chystá na V.dan. I ten poslední předvádějící (vysokej blonďák připomínající Lukáše Linharta obličejem) se mi líbil moc, byl takovej přirozenej a rozhodně uměl.

Protože v fotoalbu najdete i dvě fotky z místních závodů, tak krátce zmíním i tuhle událost. 16. listopadu pořádal vedoucí našeho oddílu Rod Johnson charitativní závody pro oddíly ve Vancouver oblasti. Hlavně pro děti a mládež barevných pásků. Celé to bylo pojaté naprosto neformálním přátelským stylem s důrazem na to, aby se to dětem líbilo. Vůbec nešlo o vítězství, protože děcka byly rozděleny do několika týmů (namixované ze všech oddílů) a za každé vítězství jednotlivce získal tým body. Takže to bylo hodně o vytváření kamarádů odjinud a dobré náladě. My jsme s Janičkou dělali rozhodčí. Soutěžilo se jen v tulech a matsogi a tak soutěž proběhla velmi rychle za pár odpoledních hodin.

Nezbývá mi než se rozloučit. Sonkaláci i vy ostatní taekwondisti - chybíte mi a stýská se mi po vás! Tak koukejte pořádně cvičit, poslouchat Ondru a těším se až se s vámi ještě letos zase potkám :-)

Víc o našem putování se může počíst v našem blogu.

Pavel Bareš