Slovenská mise dopadla na výbornou

FOTO

CELÁ GALERIE

CELÁ GALERIE

Konečně jsme přejeli hranice a jsme na slovenském území, kde teprve začal adrenalin. Ondra žhaví navigace, ale něco je špatně. Nejdou! „Nevadí, snad trefíme po značkách“, říká Ondra. Projíždíme několik odboček bez značek a nakonec i křižovatku a značky, jako by se do země propadly. „Kde jsou ty značky?“, běsní Vláďa. Nakonec Ondra v autě našel starou automapu ještě za dob ČSSR. Najednou se nám jelo o trochu lépe. Krajina byla krásna, ale v tom vjíždíme na kopec, pomalu jsme navrchu a najednou pod námi nic a potom hned levotočivá zatáčka. Jet tady rychle, tak skončíme ve stromě nebo v poli. Serpentýn jsme si tedy užili pořádně. Konečně se blížíme ke Starej Turej a v dáli vidíme značku, která ukazuje doprava a po pár minutách za křižovatkou ukazovala značka na Starou Turou doleva. Cesta byla víc než zábavná, ale hlavně, že jsme dojeli. Před tréninkem jsme si trochu prošli Starou Turou. Nejvíce nás zaujali asi paneláky okolo místního kostelíku.

Začínali jsme odpoledním tréninkem, kde nás bylo požehnaně. Na rozehřátí jsme např. běhali přes tělocvičnu a na každé lajně jsme se zastavovali a dva kliky na kloubech. Poděsům jako mě se pěkně spálily klouby, poté nechyběly ani oblíbené kačenky a žabáci. K našemu velikému údivu jsme na soustřeďku jeli na maximum už od prvních chvil. Někteří z nás byli během tréninku mokří, jako by právě vylezli ze sprchy. Trénink se nám malinko prodloužil, myslím na dvě a půl hodiny. Po tomto tréninku jsme byli příjemně nabuzeni na to, co nás čeká příště. Večeře byla výborná. Celkově kuchařky vařili parádně, jenom byla škoda, že ke snídani jsme měli jenom jeden rohlík s několika plátky šunky nebo sýru. Sobotní večer měl v režii Ondra Vrábel, kdy nám představoval a osvětloval pravidla TKD soutěží. Přednáška byla zajímavá a myslím, že to byla dobrá volba.
Druhý den ráno jsme začínali pěkně zostra. Rozcvičku si na starosti vzal jeden mladík se žlutým páskem. S Pavlem si říkáme, co to asi bude. Tenhle mladík byl bývalý baleťák, takže jsme do protahování doslova vletěli. Háček byl v tom, že jsme se téměř nezahřáli, takže to pořádně táhlo a mnozí u toho trpěli. Také se nedá zapomenout na to nekonečné vstávání a sedání mezi cviky. Po náročné protahovačce jsme se vrhli na nácvik technik. Trénink byl mimo jiné také pořádně vyčerpávající. Po skvělém obědě následovalo focení u zříceniny hradu Beckov. Hrad byl zavřený kvůli rekonstrukci, ale to nám vůbec nevadilo. Počasí bylo přímo stvořené pro focení, takže se nám povedly skvělé fotky. Můžete zhodnotit sami. Nikoho už nepřekvapí, že odpolední trénink byl náročný(a to se mi líbí :D). Nedělní večer měl v režii Vláďa Švanda s výukou sebeobrany. Sebeobranu jsme tentokrát netrénovali v tělocvičně, ale na volejbalovém hřišti v písku. Bylo to příjemné zpestření až na ty komáry, kteří nás tam pořádně pokousali. Večer jsme s Pavlem strávili v příjemné slovenské společnosti u točené Kofoly. Bylo to skvělé posezení. Na téma koroptev a korytnačka se nedá zapomenout.

Poslední ráno jsme věnovali nácviku matsogi a na závěr tréninku byla soutěž ve vybíjené. Vítězové nakonec obdrželi obrovská lízátka. Po tréninku jsme se řítili přímo do vedlejšího bazénu, na který mám krásné vzpomínky. Třeba jak jsme po bazénu naháněli Ondru, abychom ho potopili. Nakonec se nám to s pomocí Karola Molnára povedlo. Jinak si nemyslete, že Ondra byl jediný, koho jsme topili. Téměř všichni jsme si potápění náramně užili. Potom na řadu přišly kohoutí zápasy ve vodě. Po namáhavém a napínavém souboji jsme já s Dorou porazili veškeré soupeře. Po obědě jsme si šli balit a pomalinku nám začínalo být s Pavlem líto, že jsme tam nemohli být déle. Rozloučili jsme se a frčeli jsme domů.

Toto soustřeďko bylo dobrou zkušeností pro nás všechny. Síly jsme si změřili jak v tělocvičně, tak i ve vodě. Vyzkoušeli jsme si trénovat zase s někým jiným a navíc jsme poznali nové lidi. Doufám, že tyto československé akce budou probíhat nadále také i na českém území.

Tomáš Vodička