1.1.2013 / Rozhovor s Milanem Prokešem5 komentářů

Rozhovor se Stařešinou Milanem Prokešem

Když jsem poprvé potkal Milana Prokeše, myslel jsem, že je to jen starší pán z jižních Čech, kterého lidi respektují, protože má vlastní školu a cvičí dlouho. Jak jsem se pletl.
Za těch pár let, co se známe, snad můžu říct, že mám tu čest, že se mezi námi vyvinulo určité přátelství. Vidím, že se nehledě na věk Milan stále zlepšuje a motivuje mě v mnoha věcech, nejen té fyzické části taekwonda. Takže ideální osoba pro rozhovor… J


Milánku, jak jsi se vůbec k taekwondu dostal? Kdy, kde, kvůli komu, co bylo předtím a potom, však víš, co chci slyšet.
V osmi letech jsem se chtěl vyrovnat taťkovi-fotbalistovi. Bydleli jsme v paneláku,chodil jsem trénovat míčovou techniku do sklepa o rozměrech metr x dva metry . Ta zarputilost pak přešla ve čtrnácti na posilovací cvičení, to když jsem se chtěl líbit holkám a byl jsem nejmenší ze třídy. Zlom ve sportovní kariéře přišel v sedmnácti letech, kdy jsem se dostal do ligového dorostu Dynama Č.B. a posléze na vysoké škole do ligové Škody Plzeň. Po škole následoval můj rodný Velešín, kde jsme měli vynikající partu a dotáhli to do tehdejšího krajského přeboru. Mě už však na fotbale začalo trochu vadit pouze běhání a zátěž převážně spodní poloviny těla. Opět jsem začal posilovat a když jsem si zakoupil knihu V.I.Levského – Karate, začal jsem doma se systematickým cvičením. Po roce cvičení jsem si řekl, že se přihlásím na kurz do Č.B. Neměl jsem auto, tréninky karate začínaly od šesti do osmi a mě autobus jel do Velešína až v deset . Náhodně jsem objevil plakát bojového umění taekwondo, které mělo začátky od sedmi, takže , žádný velký prostoj…šel jsem se zeptat, co je to zač. Pan Galbač, který vedl kurz mi odvětil, že to je jako karate, ale mnohem lepší. No a tak jsem v roce 1988 v sedmadvaceti naskočil do tehdejšího třetího kurzu pro začátečníky taekwonda v oddíle Pedagog Č.B. Rok jsem cvičil s bílým páskem a pak mne vybral Míra Galbač na soustředění do tehdejší Jugoslávie, kde jsem dělal zkoušky před Toni Nobilem na 8.kup. Následoval příjezd pana mistra do Č.B., dostal jsem rovnou zelený, založil oddíl ve Velešíně, přesně 8.12.1990….no a historie velešínského oddílu je detailně na našich stránkách…..

Jak vypadal tvůj trénink tehdy (jak často, ale i charakter) a jak vypadá dnes? Kdo tě někdy viděl bez trika, tak žije v domnění, že musíš cvičit denně, muži závidí a ženy sní...

Ty jo, to je dobrý slogan, ten si musím zapamatovat - muži závidí a ženy sní J…..tréninky v začátcích, kdy jsem po tří měsíčním kurzu dostal bílý pásek byly v Českých Budějovicích téměř denně a byly ve stylu karatisticko-jugoslávských, tzn. hodně zaměřené na fyzičku a boj. Až pan Mistr začal přinášet do jihočeského taekwonda řád a smysl výuky, škoda jen, že tenkrát nebyly regionální semináře. Pořád jsem hledal cestu a zkoušel nějaké nové věci. Např. dělal jsem od šesti, ale přicházel do kanceláře v půl a hned začal klikovat 3x po 30-ti a pak bloky údery, co jsem znal. Kolegové si v kanclu postupně zvykali, že je Prokeš trochu speciál…prostě jsem se snažil cvičit po troškách, ale každý den, bohužel většinou sám. Oddíl ve Velešíně jsem zakládal se zeleným páskem a nebylo s kým cvičit, ale skladba byla pestrá, posilování s vlastním tělem, závaží, tuly, sprinty, gymnastika….. Až, když nám Mistr víc odkryl „tajemství tréninku“, víc jsem se cíleně věnoval technikám. Ale platí, že co se v mládí naučíš……proto v koutku duše trochu závidím našim mlaďasům,. Jaké mají informace od nejútlejšího věku a hlavně, pokud úplně nenechají spustnout tělo, nikdy techniky nezapomenou…mohu to potvrdit z fotbalu…
Dnes vypadá skladba mého tréninku(týdenního) takto:
-každé ráno jóga, protahování a pár technik nohou a rukou - většinou kombinace z tulů, pak studená sprcha a šup do práce, cca 30-40 min. Přes den se snažím udělat si čas na švihadlo (ale vyjde mi to tak 3x/týden). Mám s počítadlem a musím udělat 1000 přeskoků, samozřejmě se změnou rytmu…to zabere, ani ne 10 minut. Pak se snažím každý den, alespoň tři tuly, většinou mistrovské…a opět, tak 3x do týdne protrápím dallyon-de, tak zhruba na dvacet minut, kde vystřídám ruce i nohy….tréninky vedu v pondělí a středu normální oddíl, ve čtvrtek začátečníky( to si většinou moc nezacvičím, ale základní protažení či rozhýbání tam trochu je. V pátek už je to o něco lepší, to máme tréninky pro červený pásek a vyšší, takže se více zapojuji…a snažíme si nejvíce projet kompozici taekwonda. Sobota, neděle už většinou volno, kromě ranního cvičení…občas znovu dallyon-de….

Kdo z taekwondistů tě v tom tvém taekwondu nejvýrazněji ovlivnil?
Určitě náš pan Mistr…vděčím mu za moc, za to, kam jsem se v taekwondu dostal. Pak nesmím zapomenout na Jirku Gazdu, který v době tápání a mého 4.kupu mi moc pomáhal s technikami. Kvůli zaměstnání a rodině jsem nemohl jezdit za Mistrem na tréninky do Prahy, tak Jirka mi předával svoje zkušenosti. Moc mi pomohl i Rosťa Kaňka, který mě připravil na zkoušky na 2.dan v době , kdy jsem po deset let nedělal zkoušky a plácal se i ve WTF-ku.
A nyní nesmím zapomenout na repre trenéry - oba Honzy a obě Jany, kteří mi opět dali spousty nových věcí - ne, že bych se tak rapidně zlepšoval, ale inspiraci pro trénování v oddíle, pro mladší generace….

A proč myslíš, že jsi vydržel tak dlouho?
Myslíš, jako, že teď už lidi umírají na infarkt ve čtyřiceti, takže jedna padesát je už za zenitem? J))))…..Asi to také bude nejen cvičením, ale i stravou. Když mě uchvátilo taekwondo , nebral jsem je jen jako účinnou zbraň, ale jako cvičení pro zdraví. Začal jsem se zajímat o jógu, výživu, dva roky jsem nejedl maso……teď už nejsem vegetarián, ale snažím se, aby příjem jídla byl stejný výdeji….a mám na paměti výrok E.T.Setona: „Tělo je chrám duše“…..takže se o něj snažím pečovat….

A krom té fyzické stránky, že tvoje tělo vydrželo cvičit, co tě motivuje, že stále chceš, že jen u piva nevzpomínáš, jak si před 30ti lety dobře hrál fotbal a pak pět let cvičil taekwondo?
Ufff, je to těžká otázka a ještě těžší na ni odpovědět....
Takže prapůvod lze asi najít v trénicích ve sklepě s míčem, v posilování, kvůli mé chabé postavě, ještě na devítiletce. Tyto tréninky zapisovaly do mozku, že důležitá je vytrvalost a pravidelnost. A hlavně člověk neměl nic zadarmo. Posléze, když mi učarovalo karate a taekwon-do, byla pravidelnost nutností, ale zároveň už jsem myslel či spíš sbíral poznatky o zdravém životním stylu... tělo začlo tak nějak zdravě blbnout až se pravidelné cvičení stalo nutností. Prostě mozek to již vyžadoval a celek se potom cítil dobře a v pohodě. Dnes by se dalo říci, že to patří k mému životnímu stylu, že se musí prolínat odpočinek s fyzickou zátěží a to v rozumné míře. Tu rozumnou míru stále hledám a měla by být přiměřená vůči věku. A abych jen nefilosofoval...jsou tu ještě dvě důležité motivace: příjem stravy by měl být v přímé úměře výdeji(tzn., že si po tréninku můžu dopřát i některou neřest) a za druhé, určitě bych si nemohl sednout do hospody jen tak, bez toho, abych se před tím nepohnul. Takže nejprve se zpotit a pak s kamarády na pokec či zazpívat:)
A zapomněl jsem ještě na třetí motivaci...a tou je tréninkový deníček - asi bych se hodně styděl, když by na mě koukala prázdná okýnka :)

Jak bys charakterizoval svůj (váš) oddíl? Sportovní, tradiční....nebo je to hloupost ptát se takhle?
Vůbec to není hloupé ptát se takhle….víš Svíťo, náš oddíl existuje již dvaadvacet let, sám jsi byl velkou ozdobou na našich oslavách a v průběhu těchto let se toto všechno vystřídalo….závody, tradiční taekwon-do, závody……záleží to vždy na trenérech a taky generaci, jaká v oddíle je. Není tomu zrovna tak dávno, co jsme na závody vůbec nejezdili nebo maximálně se třemi závodníky. Teď se začíná zase karta obracet, možná tomu přispěl i můj start v repre. Nedávno jsme tak diskutovali v pátek po tréninku na pivku s našima mlaďasama o přípravě na závody a trochu si stěžovali, že jsme měli málo toho a toho….a já na to: „kluci a kolikrát za týden jsem vás viděl na tréninku?“…no a vyšlo z toho, že maximálně 2x….co pak můžeš natrénovat? Ale, jak říkám, kluci a holky, ti, co chtějí závodit, jdou do sebe a makají….uvidímeJ

Teď se zeptám na tvoje působení v reprezentaci, to že ti to tenhle rok jó šlo, to všichni ví. Ale mě zajímá jaké to je, cvičit pod někým, kdo jistě umí, ale je to prostě stále ten mlaďoch, kterého znáš buď od dítěte nebo jako šikovnou dvacetiletou holku závodnici?
J…myslíš Janu? Vůbec s tím nemám problém….přišel jsem tam, jako jeden z členů reprezentace, který se musí začlenit a podřídit a navíc si myslím, že se člověk musí pořád učit..a nejen od těch starších. Vaše nastupující generace přináší zase jiný pohled, jiný metody, jen si nemysli i tebe mám v hledáčku a tvoje tuly jsem sledoval na videu, vždyť jsi mistr republiky…..jen musí člověk někam do kouta nakopat tu svou hrdost, když předvedeš svůj tul, pro „šestky“, který sice Jana neumí odchodit, ale kritizuje ti pomalu každou techniku (viz foto z Tallinu, kde chyby vypočítává na prstech), držení těla, energii, pevný postoj…najednou začínáš mít pocit, že ti je třicet…horší už je to pak v matsogi, když dostaneš opravdu už od těch –náctiletých….a to nemluvím o tom, když se proti tobě postaví Honzové či Roman Havlíček, kterej má teď formu…..takže vygumuješ z hlavy věk, dany, postavení a zase je z tebe ten vobyčejnej kluk bez šlupky, kterej dostává vylágoš…ale na druhé straně o kterého je postaráno a kterej si může zablbnouti jako –náctiletý….

Kolik dní jsi tenhle rok v repre odtrénoval a jak dlouho se z toho vzpamatováváš?
Hmm…tak to ti Svíťo přesně neřeknu…byl jsem sice na výběru repre v lednu, ale pak jsem vše vzdal…kvůli času, rodině, práci…cca měsíc a půl pře ME v Sofii mi volal Honza Klaška, že má pro mě nabídku, jestli bych na ME nechtěl cvičit tuly za pětky….zase zamítavá odpověď a pak mi z Třeboňského soustředění volá pan Mistr, abych tam přijel, že se mnou musí mluvit…a to byl konec, podlehl jsem nátlaku a jal se připravovat tuly na šestku, protože pětku jsem dělal v dubnu….no a nakonec, když jsme přijeli do Sofie, tak mi tak nějak Honza oznámil, že půjdu na všechno……soustředění repre jsou náročný a nejhorší je, že oči by mohly, ale tělo to nedovolí, přesto jsem to kolikrát přepísknul a vzpamatovával se z toho hodně dlouho..ta regenerace je prostě rok od roku horší…a můžu to potvrdit i z důvěrných rozhovorů s panem Mistrem o tom, co kde nás bolí. Ostatně pan Mistr neuznává silver veterány, říká: „Jardo(rozuměj Jardu Vomáčku) vy ne veterán, vy ještě mladý…jen já a Milan veterán…“
Příprava na svět byla ještě horší…nejdřív jsem se hloupě oddělal celkem svižným výběhem na Schwarcenberskou hrobku a zpět a pak následovali dvoufázové tréninky, kde už jsem nedokázal vygumovat ze svalů ten Mrakův lehký výběh. Nejlepší výběh byl ovšem s panem Mistrem, když jsem měl od trenérů povoleno, že půjdu běhat s děvčaty. Mistr mě odchytil a řekl: „Milane….ráno, lepší procházka..“..nikdy mi nepřipadala ranní Třeboň tak krásná…
Když mělo nastat závěrečné soustředění, tak přesně 14 dní před odletem mě pokousal pes…dva štichy na pravé ruce a jeden na levé…paní doktorka mi řekla, že můžu odletět na MS, ale jako divák…opět nezklamal Honza Klaška…. „To vydržíš, budeš se prát jenom nohama….“

A pryč od repre a závodění, co ti teď přijde na taekwondu nejdůležitější?
Víš, taekwondo jsem začal cvičit pozdě, v sedmadvaceti….ale měl jsem základ z vrcholového fotbalu, z mých posilovacích aktivit a hlavně, můžu srovnávat dvě odvětví. Kromě toho, že taekwondo procvičí celé tělo a udržuje jej pružné do vysokého věku, můžeš se k němu kdykoliv vrátit. U nás ve Velešíně máme řady příkladů, ať mladých či dříve narozených, kteří přestali z nejrůznějších důvodů, a jsou znovu zpět a není to téměř znát. Důležitý je také, že my starší můžeme být pořád mezi vámi, mlaďochy, kteří nám nedáte nic zadarmo, ale trpíte nás pospolu. To je na fotbale nemyslitelné…..

Tak na tohle se tě musím zeptat, protože to mě poslední dobou pálí. Vážně máte v oddíle lidi, kteří roky necvičili a pak se vrátili? A vážně vrátili na další roky, nejen měsíce? Já u nás totiž nikoho takového neznám. Tak si říkám, jestli je to tím, že jsem netrpělivý (však ty jsi založil oddíl osm let předtím, než já začal cvičit :o) ) , jestli jo to jen v těch lidech a musí si to najít sami a pak jim dojde, že jim cvičení chybí a nebo jestli je nějaká kvalita oddílu, která lidi přitáhne i po letech, kdy už jim asi nejde o závody a pásky...
Ano, je tomu tak. Konkrétně jsou to všichni tři Císařovci, Milan Rouha, můj sonbe v počátcích Pedagogu Pavel Šmíd a v neposlední řadě jeden z členů závodního teamu Jarda Bartizal. Ta dlouhá přestávka byla zapříčiněna různými důvody (rodina, práce, studium apod...) a možná by bylo lepší zeptat se jich, co je vedlo k tomu opět navléci náš bílý šat, převázat jej barevným pásem a po x-letech vychodit základní školu taekwonda a dopracovat se tak k mistrovskému pásu. Ale když si vezmu i můj taekwondo profil - měl jsem i já krizi taekwondo: I.dan v roce 1992, II.dan v roce 2013 - rozdíl 11 let! Teď třeba takovou podobnou krizí prochází i můj syn Miki (II.dan), jež se zhlédnul v horách, šplhání a taekwondo je odsunuto na vedlejší kolej...Vrátí se?....Uvidíme...Možná, že i v tomhle je život tak krásný, že není vše nalajnované...
Já ještě musím říci, že díky těmto navrátilcům a spolupráci s nimi, která se proměnila v přátelství, se člověk naučil (a stále učí) toleranci a soužití. Je to vlastně úplně stejné jako v manželství a ve vztahu. Nemůže mít jeden pořád stále navrch....


Co ti přijde na českém taekwondu jako plus a na čem myslíš, je třeba ještě pracovat?
Velké plus na českém taekwondu je pan Mistr. Shodneme se jistě všichni, že za tu dobu, co jej známe, těžko najdeme skromnějšího a slušnějšího člověka z generalit taekwonda než je on. Ty máš daleko větší zkušenosti ze zahraničních seminářů a tak můžeš porovnávat. Dál je pro mě osobně velké plus, že nám rostou další české osobnosti: několikanásobný mistr světa Mrak, dále pak Klaškoun, Jana Hoňková, ty…..nesmím opomenout ani prezidenta Martina Zámečníka, který nás propaguje po celém světě, ale kluci rozhodčí, Rosťa, Ondra…..to vše je perfektní celek, který nám získává čím dál větší vážnost při cvičení a prezentaci v zahraničí…..
Má to ovšem taky druhou stranu mince, zapomínáme pak na to, že pro většinu je taekwondo koníček, a ustupuje tolerance, porozumění a lidskost…a jak říkají i moudrá slova z filozofie v encyklopedii: „upřímnost bez lidskosti dokáže být hodně krutá….“
Takže si myslím a hlavně si přeju, ať v našem taekwondu je více kamarádství a více lidskosti, protože doba není jednoduchá a život není věčný. A nakonec zbudou člověku jen vzpomínky…tak ať to jsou jen ty nejlepší….


Děkuju, Milánku.


Martin Svitek