15.7.2015 / Motivace v Taekwondu7 komentářů

Motivace v Taekwondu

Časy se mění a co byla běžná intenzita tréninku před lety, je dnes už skoro extrémismus. Ale stěžování si na „dnešní generaci“ je podle mě plané a musí se přijmout realita taková jaká je a taky přijmout vlastní situaci. Už je to rok a půl, co jsem rozeslal na adresy všech škol taekwonda v ČR dotazník s prosbou, jestli by ho rozšířili dál mezi svoje žáky s praxí cvičení aspoň deset let.
Záměr byl zjistit nějaká moudra, kolik je vlastně potřeba cvičit, aby se člověk stále zlepšoval. V ekonomii (které rozumím podobně jako stavbě vesmírných raket) se prý popisuje Paretovo pravidlo, které zjednodušeně říká, že 80% důsledků pramení z 20% příčin. A já tak nějak doufám, že to může být pravidlo téměř univerzální a platit i pro bojovky. Abychom si rozuměli, je mi jasné, že pro to, aby se člověk stal například legendou sportovního taekwonda, nestačí cvičit trochu. Chtěl jsem tedy zjistit, jak málo stačí cvičit, aby se člověk pořád zlepšoval.

Jak už to tak bývá, moje očekávání bylo veliké, doufal jsem v hromadu odpovědí, jasné výstupy a instantní moudrost. Výsledek byl takový, že odpovědí se sešlo 9 a daly mi spíš materiál k přemýšlení a vděk těm, kteří odpověděli. Inspirován těmi několika málo a vlastním přemýšlením jsem napsal úvahu na téma motivace v taekwondu po 10+ letech cvičení, kterou si můžete přečíst níže. Budu vděčný za váš vlastní názor v diskusi (a na názor nemusíte cvičit deset let ;o) ) .

Aby tu přece jen byla troška statistiky, tak průměrný respondent byl 31 let starý, cvičil 16 let, měl III. Dan a nejpravděpodobněji se jmenoval Petr J

Téměř každý z respondentů několik málo let cvičil téměř denně, měl jsem to taky tak. Když se na sám sebe dívám zpětně, tak to beru jako čas, kdy jsem necvičil moc moudře (trénink pořád, málo odpočinku, snaha o napodobování legend, ignorování zranění - naštěstí 20ti leté tělo regeneruje jako mutant z akčního filmu o superhrdinech i po 3 hodinách spánku). Myslím, že to souvisí i s časem, obdobím téměř dospělosti nebo mladé dospělosti, kdy člověk je už dost starý, aby Taekwondo cvičil vážně za sebe a jako student měl (nebo mohl mít) stále dost času na hromadu tréninku. Myslím taky, že z tohohle období velkého objemu tréninku člověk pak později těží, jako by natrénoval do zásoby, jeho tělo hodně zažilo. To může být doporučení 1: „Cvičte, co to jde, dokud můžete. Můžete!“

Druhou linkou, která jde z odpovědí vyčíst je vlastní nemotivace a spíše jen udržování fyzičky cca jedné půlky respondentů a na druhé straně motivace ve smyslu, že stále je se co učit chápat a zlepšovat vnímání těla, taktiku, schopnost tvořit sílu v technice – a tato motivace plyne z učení se od jiných i mimo oddíl, na návštěvách soustředění, v reprezentaci, od zkušených instruktorů. Tedy možné druhé doporučení: když máte za sebou období „hromotluckého“ mladického tréninku a motivace začíná mizet, rozhlídněte se okolo, jistě se někde plánuje akce, která vás nakopne, kde poznáte a pochopíte nové věci i sami sebe. Pro někoho to může být daleká cesta do zahraničí, pro někoho návštěva soustředění jiného oddílu v Horní dolní, pro někoho inspirace z jiného stylu nebo pohybu.

Třetí spojnicí je motivace výukou ostatních, zaprvé radostí z toho, že pomáhám zlepšovat se jinému člověku, za druhé motivace tím, že chci být stále inspirací pro ostatní, musím cvičit, když to chci po ostatních. Tady nechci tvrdit, že chce-li si člověk udržet dlouholetou motivaci, tak musí učit. Myslím, že to tak není, jen část lidí pro to má dar a upsat se k výuce je řehole, kterou bych klidně odkládal. Tenhle bod, ať si každý přebere podle sebe, nemám na něj jasný názor. Někdy mám pocit, že někteří učí příliš brzo a mohli by ještě „sobecky“ dřít na sobě a na druhou stranu mě zas mrzí, že někteří neučí a třeba z taekwonda vymizí. Ale takový je život.

Čtvrtou opakující se myšlenkou je společenský význam Taekwonda. Radost z toho, že člověk někam patří dlouhé roky, že vidí lidi růst, že je součástí společného kolektivu od malých po dávno narozené. Myslím, že si to často neuvědomujeme, ale když si půjdou po tréninku nebo na soustředění sednout fotbalisti nebo hokejisti, tak jsou to +- stejně staří lidí, většinou jednoho pohlaví. Když si půjdou sednout Taekwondisti nebo jiní bojovníci, tak to často bývá smíšená skupina. Čím jsem starší, tím víc si toho vážím. A někdy když se bavím s podobně starými kolegy v práci, tak si uvědomuju jaký je to dar, mít možnost potkávám pravidelně někoho, kdo se narodil, když já už měl modrý pásek. Nejstarší respondent tohoto pidi výzkumu rád říká, že je vděčný za to, že ho mlaďoši stále berou mezi sebe. A věřím, že mladí jsou rádi, že mají mezi sebou obdivuhodného staršího. A tohle je část Taekwonda, která má možná větší význam, než bojové dovednosti nebo fyzická kondice (a kdo si to přebere, jakože chodit po tréninku na pivo je důležitější, než trénink, tak dostane bandae, bez jednoho nefunguje druhé).

A to je všechno, co jsem chtěl napsat. Budu rád, když do diskuse napíšete, co motivuje vás, jak moc cvičíte. Možná vašich pár vět dá motivaci někomu jinému.

PS: Děkuji všem, kteří si v lednu 2014 udělali čas na odpovědi.
Omluvte kvalitu fotografií, jsou to jen rychlomomentky na telefon a při horším světle vypadají takhle.

Martin Svitek, IV. Dan, Sonkal



Nábor do našich skupin probíhá po celý rok, jak pro děti a mládež, tak dospělé. Učíme bojové umění v jeho moderní formě - pro sport, sebeobranu, kondici i rozvoj osobnosti. Informace k náboru zde