5.9.2014 / Švýcarský letní kemp

Letní kemp ve Švýcarsku a vytrvalost Petera Regana

Je neděle brzo ráno, piju čaj a ještě před snídaní vzpomínám, jak vlastně na tom kempu bylo, už je to pár týdnů.

Švýcaři už mě na svůj kemp zvou roky, vždy jsem jim upřímně sliboval, že jednou přijedu, ale trvalo to. No a letos to z více důvodů konečně vyšlo. N
echci vám hrubě popisovat kemp, chci vám napsat o tom, co se mě na tomhle kempu dotýkalo v hloubce nejvíc. A tím byla vytrvalost Petera Regana. Petera jsem potkal poprvé na soustředění Sonkalu kdysi tuším v roce 2002. Přijel na naše soustředění s jednou ze svých dcer. Irský fotřík, s tuhými kyčlemi, s vtipem pořád na rtech (nebo vitamíny, jak říká cigaretám). Nic extra neuměl, ale snažil se a bylo milé s ním trávit čas. Přijel pak znovu, to už s námi byl na pokoji, viděl jsem, že se pořád rozcvičuje a protahuje, ve chvílích, kdy jsem já a kamarád Hlůža zvládali jen občasnou otočku v posteli a přemýšlení o tom, jestli na tu snídani vůbec půjdeme. Pak jsem ho seznámil s Martinem Zámečníkem, se kterým jsem tehdy hodně cvičil, a Peter začal jezdit na jeho soustředění, protože mu tradiční přístup tehdejšího Hosinsoolu vyhovoval víc, než sportovní přístup tehdejšího Sonkalu.
Ale vídali jsme se dál, na soustředěních, kempech, 2x jsem ho navštívil ve Švýcarsku. Pamatuji si, jak sedí u nás doma a na videu mi pouští svoje zkoušky na I. Dan, které před Mistrem skládal den předtím. Jak o nich mluví skromně, až s despektem a přitom jsem viděl, jak moc se zlepšil a to hlavně díky vlastní vytrvalosti. Pár let na to jsem byl svědkem jeho zkoušek na II. Dan na soustředění Hosinsoolu a tam už jsem žasnul nad tím, jak hezky cvičil, nekopnul stále moc vysoko, ale jeho dolmyo yop chagi mám před očima i po letech, přesně tak má vypadat, přirozený, plynulý a energický pohyb, nic navíc, jako rána z děla.
A po tolika letech přátelství, kdy jsme se potkali jako 3.(Peter) a 1. (já) kup, oba s touhou dobře cvičit, stojím na kempu na tréninku Mistra Paula Knightona z Británie a Peter mě s upřímným respektem představuje jako pozvaného instruktora. Z několika lidí v malé tělocvičně v Basileji je teď přes 150 lidí, cvičících ve více skupinách pod několika motivovanými učiteli. Pravidelně pořádají mezinárodní semináře, jezdí do zahraničí, mají národní tým, mají letní kempy, snad dokončují přípravu svého vlastního tréninkového centra. Ale to vlastně není tak podstatné, to nejpodstatnější je, že jsem na kempu viděl velkou skupinu lidí od dětí až po starší, než jsem já, které spojovala velká snaha a nadšení a především vzájemné přátelství a slušnost. Švýcary vždy charakterizovala právě ta snaha a nadšení, ale chyběla jim cvičební kvalita, která se objevuje až po letech zrání, ale teď už mají i tu kvalitu stále kořeněnou starým nadšením. A takový lidský materiál učit, to je za odměnu, čas pak letí jako by ani neexistoval.
Věřím, že všechno tohle pramení výrazně z jedné věci a tou je vytrvalost Petera Regana. To nejsilnější, co si z kempu pamatuju je ten potvrzený pocit, že snaha se vyplatí, ne penězi nebo pozicemi, které člověk vydobude, ne seznamem aktivit a míst, kde byl, ale prostě tím, že upřímná snaha vede k upřímné kvalitě cvičebně i lidsky.
A tím mě tenhle irský fotřík, kterého jsem před více jak 12 lety potkal jako 3. kupa, co toho moc neuměl, umí motivovat stále.


A jaký byl kemp? Skvělý, učil jsem 2x denně, tedy 4-5 hodin, program byl vymyšlený tak, abych učil, co chci, ale aby v tom byl systém, takže jsem dopoledne učil tradiční sylabus taekwonda od bílého pásku po první Dan a každý den mi odpadla skupina nejnižších pásků, až jsem na konci cvičil jen s červenými a černými. A večery jsem je učil alternativní hosinsool a práci s tělem, zase ve více trénincích, progresivně, tak aby si mohli něco zapamatovat. I tenhle systém mě motivoval, bylo to jednoduše geniální a tady patří dík za inspiraci Brianu Coxovi (mimochodem každodennímu ranními učiteli jógy – taky zajímavá inspirace). Brian myslel i na to, že si taky rád zacvičím, tak jsem měl možnost cvičit cca 4 hodiny čistého času tuly na V. Dan jen ve 2-4 lidech pod vedením Mistra Paula Knightona, další z mnoha výjimečných věcí, které jsem tu za ten necelý týden zažil …. Přes to přese všechno jsem měl čas i být s rodinou, večer posedět (na taekwondisticky „automatizovaném“ baru – což žádalo nezdolného ducha, aby šel člověk taky spát :o) ), zastřílet si z luku, vykoupat se v lázních a kouknout na ledovec………….vic z atmosféry vám snad přiblíží fotky.

Takže díky Švýcarům za krásně intenzivní týden a otevřenou mysl a Peterovi za jeho inspirující vytrvalost a přátelství.

Martin Svitek, IV. Dan, Sonkal