12.5.2013 / 19. juniorské, 28. seniorské, 5. veteránské a 3. žákovské Mistrovství Evropy1 komentář

Další evropský šampionát je za námi

Po dlouhé a náročné přípravě s reprezentací přišly závody pro nás v tomto roce nejdůležitější a to ME v krásném Slovinském městě Bled. Nebylo to pro mě první ME, ale bylo to poprvé kdy jsem závodila za Svaz. V zásadě se ME v Unii nebo ve Svazu neliší. Často jsem slýchávala otázku v čem se od sebe závody liší, až na pár úprav v pravidlech je to stejné, nedá se vymyslet nic moc nového a lidé v Unii mají také dvě ruce a nohy stejně jako my tady.
V pondělí brzy ráno kolem půl 4 jsme měli sraz v Praze na Chodově, dále jsme pak pokračovali do Českých Budějovic a když už jsme byli v plném počtu, vydali jsme se na jih do Slovinska. Cesta ubíhala celkem rychle. V autobuse jsme si pustili film a kolem 1 hodiny odpoledne jsme byli na místě. Nejprve nás čekalo vážení. Na to jsem se těšila celou cestu, jelikož jsem od pondělí už nic nepila a nejedla, abych se vešla do své váhové kategorie. To se nakonec podařilo a měla jsem necelá 2 kila rezervu. Jiní závodníci museli jít ještě vyběhat nějaké to deko navíc, aby se vešli do své váhovky. Nejtěžší to měl asi Taiwan, který musel vypotit skoro 1 kilo. To se mu nakonec podařilo a tak jsme se mohli jít v klidu ubytovat na hotel. Odpoledne jsme se převlékli do doboku a šli se trochu protáhnout po té dlouhé cestě, abychom si zahřáli svaly a byli tak co nejlépe připraveni na závody. Týmy si opakovaly sestavy a kdo necvičil v týmu, šel si zabouchat na lapy. Večer už na nás čekala skvělá večeře ve formě švédských stolů. Denně jsme si pochutnávali.

Další den bylo zahájení celé soutěže, které mě poněkud zklamalo. Od takovýchto velkých závodů, které se konají jednou za rok, bych očekávala trochu více než jen jednu zpěvačku a taneční skupinu. Po přetrpění a vyslechnutí si zahajovacího ceremoniálu jsme se vrátili zpět na hotel a odpoledne se už rozjely první soutěže evropského šampionátu. Skvělé bylo, že se hala nacházela kousek od našeho hotelu, a tak jsme mohli do haly vždy dojít pěšky a odpadlo nám čekání na hromadný odjezd autobusem.

Již první závodní den jsme začali sbírat cenné kovy pro naši republiku. Seniorský tým chlapců, kde nás reprezentoval Voďa, vybojoval krásné druhé místo v týmových sestavách. Pro Voďu to byla premiéra, a ačkoliv je trochu nervák a při přípravě musel udělat asi milion kliků navíc za to, že si pletl chorošky, zapadl do týmu na jedničku a sestavy zvládl. Ve finále se utkali se zkušeným týmem z Ruska, kde až v prodloužení prohráli 3:2 .

Dalším našim želízkem v ohni byl Jirka Huml, který si vyskákal zlato ve speciálních technikách a byl důležitým článkem i v juniorském týmu ve tki, kde si rovněž vybojovali kluci zlatou medaili.

Moje příležitost utkat se o cenné kovy přišla až na poslední dny celého ME. Ještě nikdy jsem nezávodila v týmu, proto pro mě bylo obrovskou ctí a zároveň velkou zodpovědností v něm závodit. V sobotu jsem měla svůj individuál v matsogi. Je rozdíl když jdete do ringu sám a nebo když jde s vámi dvacet lidí z reprezentace. Najednou už tam nejste sami mezi padesáti křičícími Rusy. Přestože se mi nepodařilo postoupit do dalšího kola, bylo pro mne nezapomenutelným zážitkem jak mi všichni fandili a hnali dopředu. Neděle byla už úspěšnější. To mne čekaly závody v týmu seniorek. Jako první přišel na řadu můj oblíbený wirok, kde jsme měli nominační techniku palkup – což byla moje technika. Nejdříve jsem z toho byla trochu nervózní, ale po podpoře celého dívčího týmu jsem šla na věc. Správně se uklonit, naměřit si, postoj..Ještěže tam s námi byla naše trenérka reprezentace Jana, jinak bych si v tu chvíli pro nervozitu nedokázala ani správně naměřit. Palkup se mi povedl tak, že se moje ruka zastavila až o zadní část stojanu. Tam by mělo být něco měkčího nebo budu mít příště ruku na 3 kusy. Měla jsem radost, že jsme se nominovaly a mohly pokračovat dalšími technikami a vybojovat si tak zlatou medaili. Také jsme měly nejlepší wirokářku v týmu Hanku Šiveňovou, která vzápětí vybojovala rovněž zlato ve wiroku a stala se tak mistryní Evropy 2013.
Po krátké pauze přišlo na řadu matsogi. Vždycky se mi líbilo na závodech jak si v týmu fandí a jak táhnou za jeden provaz. To se mi u nás nikdy nepoštěstilo, jelikož jsme nedali dohromady 5-ti členný tým. Jako první jsme měly soupeřky ze Skotska. Strategicky jsme nasazovaly naše bojovnice a postoupily do dalšího kola, kde nás čekaly už zkušenější závodnice z Ukrajiny. Tam jsme s nimi vedly dlouhý boj a
rozhodl až poslední zápas, kdy jsme prohrály 6:4 . I tak jsme ale získaly bronz v této kategorii. Senioři, kde nás zastupoval Tomáš měli stejný postup jako my. Nejprve se dostali přes německý tým a zastavili je borci z Ukrajiny. I tak vítězství neměli určitě zadarmo.

Celé mistrovství Evropy mi určitě dalo opět nové zkušenosti, chuť se dál zlepšovat, více na sobě makat. Chtěla bych poděkovat celému reprezentačnímu týmu, především naší trenérce Janě Hoňkové, která nás na závody připravovala a byla nám celou dobu oporou, mému trenérovi Ondrovi, který nás připravoval v oddíle, seniorkám – že jsme se dokázaly tak rychle semknout a táhnout za jeden provaz, Tomovi, který mi byl po celou dobu oporou a především svým rodičům, kteří mi umožnili se na závody připravovat a podporovali mě.

Jana