7.8.2009 / Letní camp s Mistrem Hwangem Ho-yongem

Letošní camp s Mistrem byl sedmý v historii a pro mě osobně taky sedmý, co jsem navštívil. Tradiční místo, tedy Sklárna u Žihle, se osvědčilo, takže i tento rok jsem byl odvezen sem. No posuďte sami: lanové centrum, laser game, rybník na plavání, pidibazén, tělocvična, tři hřiště a hospoda v jednom areálu v kombinaci s téměř nulovým signálem všech operátorů (v baráku jsem našel jen na balkóně 5. patra a prostřední kabince na WC muži patro 3) je neodolatelná kombinace. Nebudu psát detaily a informace, ale spíš proč mě to zase bavilo a proč si myslím, že by tam Sonkaláků mělo jezdit víc.

Camp je už třetím rokem organizován z půlky jako trénink a z půlky jako prázdniny, v Mistrovštině stručněji „musí trochu d
ovolená“. Jeden trénink denně byl nejčastější argument, který jsem slýchal jako důvod nenavštívení campu. Ačkoliv jsem k tomuhle systému taky poprvé byl skeptický, tak musím přiznat, že jsem za to ve finále rád. Málokdo mě považuje za cvičíce- flákače, přes to mi jeden trénink denně stačil, ono těch akcí, kde se cvičí, jí, spí, cvičí, jí, spí…je za rok dost, člověk pak stihne s kamarády mimo oddíl jen „čau“ a pár zdvořilostních frází, na campu je místo toho dostatek času pro prohlubování vztahů, však si připomeňme, jak je nám na soustředění večerka často (vždy? :o) krátká, pak se do noci kecá a ráno běhá a uklízí tatami, popřípadě na závodech vypadáme jak nevyspalí zombíci :o) Nudou přes to nikdo netrpěl, protože každé odpoledne je nějaký program buď v areálu (laser game a spol., letos mě opět většinou rozsekaly holky, např. o místní ředitelce ostrostřelkyní už se vyprávějí legendy) nebo je výlet (pivovar s ochutnávkou – ujel mi autobus :o( , kláštery – to jsem stihl, korejská večere – přijel jsem ráno po ní :o( ). Popřípadě je večer prostor na nohejbal, fotbal nebo kreaci na výše zmíněné (kdo mě viděl hrát fotbal, tak rozumí). Jeden večer byl ve znamení týmových teoreticko-běhavě-bojově-slepeckých her, v kterých můj tým skončil na krásném posledním místě (ale zase přede mnou, slepcem, prý utíkal i Mistr). Opakované povídání, opékání a zpívání u ohně taky stojí za to. Pro tréninkuchtivé je ale možnost i cvičit, na camp každoročně jezdí snad i desítky instruktorů a trenérů a nedovedu si představit, že by některý z nich odmítnul prosbu o trénink. Nutno říct, že tenhle rok toho využívali jen Švýcaři (pro pamětníky Peter Regan a spol. pozdravují :o) a to buď jako trénink tulů s Martinem Zámečníkem a nebo ve formě tréninku matsogi s Petrem Šindlerem (velmi zajímavé, sice jsem jako zobač antibiotik ten den jen koukal, ale velmi zajímavé).

Tréninky samotné probíhají po skupinách, dle technických stupňů, každou vede instruktor (IV. Dan+) a Mistr mezi skupinami prochází a dělá takovou supervizi. Občas si zacvičit pod jiným trenérem, který nemusí být ani zákonitě o úroveň nebo úrovně lepší, stačí, že má jiné zkušenosti, je další z možností, jak si udržet motivaci i po x letech cvičení tkd. Člověk pak sice cvičí dokola tu samou sestavu po miliontépadesáté, ale přece jen cvičí zase trochu jinak, s jinou myšlenkou a cílem a baví ho to. Pro mě tou nejnespornější výhodou cvičení s Mistrem, ať už na semináři nebo campu, je fakt, že si zacvičím s lidmi z jiných oddílů i jiných zemí, zákonitě tak potkám vždy několik lidí, kteří jsou v něčem (nebo ve všem) zase o úroveň výš, než já – motivace ke cvičení se dostaví sama.

V neděli, na samotném konci campu proběhly zkoušky na I. –VI. Dan. Na zkouškách se mi líbilo, že čím vyšší stupeň, tím vyšší úroveň – přesně tak jak to má být. Adepti na I. Dan snad mohli být kompaktnější v kvalitě, jednotlivé disciplíny i u jednoho jedince měly velmi rozdílnou kvalitu, i když pozitivní výjimky se našly. Adepti na II. Dan se mi velmi líbili, kvalitní výkony ve všech částech zkoušky. Adepty o III. Dan posuzovat nebudu, protože jsem byl sám jedním z nich. Ostudu jsem snad, až na horší mušku u speciálů, neudělal, více ať posoudí Ondra, který tam byl jako zástupce oddílu. Michal Opuszynski, trenér Il-Dong Ostrava a jeho bezchybný výkon ve zkoušce na IV. Dan byl pro mě takovou oslavou taekwonda a další motivací, opravdu krása pohledět. S klidem přiznám, že jeho a moje cvičení se ještě nedá srovnávat. Respekt patří také panu Kaňkovi, hlavnímu trenérovi Tong-Il České Budějovice, který jako první Čech dělal zkoušky na VI. Dan. Vidět cvičit takhle kvalitně jednoho z pionýrů českého taekwondo jen potvrzuje známé „všechno jde, když se chce“.

No ukončím svůj neumělý pokus o pění chvály na camp. To nejpodstatnější je, že když jsem odjížděl domů, měl jsem v sobě takovej smutnej pocit, jako když jsem před 10+ lety odjížděl domů z tábora. A to je ultimátní pochvala ;). Doporučuju proto více Sonkalákům, aby to příští rok vyzkoušeli taky, přijeli s otevřenou myslí a načerpali z campu to pozitivní. Je to jedna z nejsnazších možností, jak čerpat motivaci a nezůstat dlouhá léta zakonzervovaný v oddíle a pak na volných trénincích jen sedět a krom basketballu nevědět, co dělat, protože je to přece pořád to samý dokola...

Taekwon!

Svíťa (Martin Svitek)

PS: Abych nemystifikoval, nebyl jsem jediný Sonkalák, který přijel, celý camp procvičila, prozpívala a prokecala taky Lenka Dvořáková.

Za svolení k použití fotek děkuji Jirkovi Teslíkovi (Il-dong Ostrava) a Zbyňkovi Bartošovi (Pardubice).