10.9.2012 / Noční běh Prahou6 komentářů

Jak jsme se učili prát a pak radši i utíkat

Inspirace někdy před rokem, když jsem poprvé zvládl po letech uběhnout deset kilometrů bez pocitu kudly v zádech, mi přinesla nápad, že bychom se s lidmi z matsogi seminářů mohli
stmelit i jinak, než mlácením se do hlav a následným pitím piva. Organizace Prague international marathon (www.pim.cz) už roky pořádá různé typy běhů a tak jsem rozeslal lidem info, že jsem se přihlásil na 10kilometrový běh noční Prahou a kdo chce, ať se přidá. No a nakonec nás bylo pět (hezké číslo, že jo, mohlo nás být šest, ale na oddílového ufona byl registrační mail moc dlouhý, tak mu registrace propadla a oddílový ufon č.2 myslel, že s námi může běžet až od modrého pásku...no comment).
V sobotu ráno jsem se probudil, bolelo mě toho víc, než nebolelo, ale což, tělo má jít do hrobu použité. Od dvou do čtyř jsme si dali matsogi seminář (konečně tam bylo víc Sonkaláků, než návštěv, ty letní zkoušky našemu oddílu prospěly), spíš lehce podle sportovních pravidel, hodně na pohyb a a uvolněnost a ti, co měli večer běžet si vybírali soupeře, kteří se vážně uvolnit umí a šetřili se. Po tréninku všichni krom mě letěli na Staromák pro startovní čísla, protože registrační mail četli celý až den před závodem (jestli vůbec), já šel s ostatními na jídlo a pivo a po sedmé jsme se potkali pod Orlojem. Už příchod na Staroměstské náměstí měl atmosféru, šel jsem překvapivě pozdě, zrovna ve chvíli, kdy se dobíhal 5km běh žen, všichni na poslední části hecovali a protože jsem přicházel kolem 30minuty běhu, tak kolem mě probíhaly ženy, co nejsou vrcholové běžkyně - kost a kůže, ale zase se hýbat pravidelně musí, aby to tak rychle uběhly. Tak jsem tleskal a kochal se. Památkami okolo samozřejmě. No a v půl deváté to vypuklo, běžců bylo kolem 6000, takže na startu nával, trvalo pár minut, než se to vážně rozběhlo a kličkování byla taky výzva, obíhat pomalejší a přitom netrefit plot a nezakopnout sám o sebe.
Někteří z nás před závodem běhali, někteří ne, všichni byli po celkem těžkém tréninku a přesto se hecli a vymáčkli ze sebe, co šlo.
Ve finále jsme doběhli v těchhle reálných časech časech.
Časy:
Hobit z Krkonoš Honza Dvořáček 53:50 (já jakožto jeho temný stín, jen díky Honzovi a nezdolnému egu na vteřinu to samé)
Pavel Šnábl 54:09 (běžel ve dvojci s Alešem a na konci mu zrádně utekl, upřímně myslím, že ukázal železnou vůli)
Aleš Novák 55:31
Štěpán Procházka 1:00:04 (ale na začátku se vážně chvíli muselo jít, takže to bereme taky jako čas pod hodinu, tedy úspěch, krom toho jako jediný běžel "sám")

Pak jsme šli do hospody, kam nás vedl Honza Dvořáček, po cestě z něj vypadlo, že tam naposledy byl ve druháku na gymplu, takže ta už neexistovala, pak nás vedl tuším Šnáblík, tu jsme taky nenašli, v té chvíli jsem začal mít strach, protože můj orientační smysl mi našeptával, že jsme stále v Praze, ale já vážně neveděl kde. Do třetice všeho zlého nám ukázal jejich školní hospodu Pavel Jizba (který s Šimonem Kafkou neběželi, ale na pivo přišli....), tam jsme pojedli, popili, popovídali a pak hezky spokojeně odkulhali domů.

Když o tom dni tak zpětně přemýšlím, tak ikdyž to byla makačka, tak myslím, že by to mohla být celkem hezká tradice....uvidíme...

PS: Poděkování patří našemu atletickému trenérovi Radku Kolářovi, který plnil všechny potřebné funkce

Martin Svitek.