8.8.2017 / Rozhovor s Ondřejem Vrábelem2 komentáře

Rozhovor s Ondřejem Vrábelem

Ondru Vrábela zná v České republice snad každý pokročilejší taekwondista. V minulosti se dlouhá léta angažoval v organizování svazových závodů, v této aktivitě pokračuje ve formě Sonkal Openu a Čertovského poháru. Je také zkušený mezinárodní rozhodčí. Před několika lety navázal na práci Thea Šedy a je vedoucím našeho oddílu. Stejnou dobu je také hlavním instruktorem historicky původní tělocvičny Sonkalu na Černém mostě.
Od vzniku sonkalwebu je hlavním tvůrcem jeho obsahu a tím, který prosedí ty hlavní hodiny a hodiny při práci na fotkách a videích. Došlo mi, že jsem na náš web už pár zajímavých rozhovorů připravil, ale že je čas „vrátit se domů“ a vyptat se na jeho příběh Ondry. A těšte se, dalším v řadě by mohl být Vláďa Švanda :o)


Ondro, vím, že cvičíš dlouho, že jsi začal v dospělosti. Ale jak se to vlastně stalo, že jsi se objevil na tréninku Taekwonda?

O taekwondu jsem prvně slyšel někdy kolem roku 88-89, když jsem v TV viděl dokument, který zná asi každý kdo cvičí. Bohužel v té době jsem nikde nenašel, že se v Praze někde cvičí. Skutečný začátek byl až v září 1992 kdy na vchodových dveřích našeho paneláku v Řepích visel náborový letáček. A protože tělocvična byla v pěším dosahu, tak následoval telefonát s dotazem kdy se začíná a co si vzít s sebou na cvičení. Velké překvapení pro mne bylo, že jsem se střídal s plnou tělocvičnou dětí a skupina pro starší byla ještě plnější. Tohle vše bylo na prvním tréninku zcela nové skupiny. Ale holt to byl začátek devadesátých let a každý se chtěl umět prát jako akční hrdina z filmu :-D


Kolik let ti bylo na tvém prvním tréninku?

17 a nějaký měsíc k tomu.


Kdo byli tvoji první učitelé?

Miloš Veselý a Láďa Halíček. Oba se ve vedení tréninků pravidelně střídali, překvapivě náročnější tréninky měl Láďa, který nás v úterý vždy pořádně zadřel.


Za ty léta cvičení i angažování se ve svazu i mezinárodně jsi jistě poznal mnoho osobností Takwonda. Které lidi, ale považuješ za ty nejstěžejnější vlivy. Kdo pomohl vytvořit to, jak dnes cvičíš, učíš, co považuješ za důležité.

Kromě svých prvních trenérů mne především od I. Danu nejvíce ovlivnil a stále ovlivňuje Velmistr Hwang. Není nad to mít informace z první ruky a ke všemu od takové osobnosti. Když bych měl řadit v nějakém pomyslném žebříčku, tak na druhé místo bude patřit Mistr Rostislav Kaňka. Nejen technicky, ale i lidsky. Dále určitě Theo Šeda, bývalý dlouholetý vedoucí Sonkalu. Nerad bych zapomněl i Mistra Jerzy Jeduta z Polska. Měl jsem možnost s ním absolvovat několik seminářů a byť nemusíme mít stejný pohled na provedení některých technik, tak je benefitem minimálně velmi fundovaná diskuse. Přeci jen když je někdo v tkd přes 40 let a vychoval mnoho mistrů Evropy a světa, tak je to sakra znát. Ale skutečných benefitů z každého jeho semináře je daleko víc.


Zmínil jsi jako významný vliv mistra Kaňku, s tím jsem měl v plánu rozhovor také, ale z časových důvodů jsme ho museli odsunout do budoucna. I proto se ptám: můžeš více popsat, čím tě ovlivnil a čeho si na něm vážíš?

Těch směrů je za ty roky co se známe hodně. Určitě technicky, kdy jeho kvalita cvičení je stále na vynikající úrovni. Stále mne ovlivňují diskuse o tréninkových metodách, samotných technikách a také věci kolem soutěžních pravidel. Vždy mne dokáže překvapit jednoduchým řešením situace a pak si zase říkám proč mě to nenapadlo taky. A musím zmínit i pracovitost, která jej dostala jak v taekwondu, tak pracovně, tam kde je.


Věnoval jsi se i nějakému jinému stylu bojového umění nebo jinému organizovaném sportu? Pokud ano, považuješ to za, pro taekwondistu, výhodné?

Jiné bojové umění jsem nikdy nedělal a jako školák jsem hrál fotbal. Že by měl fotbal nějaký konkrétní přínos to si nemyslím, ale obecně každá pohybová aktivita je především u dětí vhodná – rozvoj pohybových dovedností, kondice nebo psychika.


Každý, kdo tě trochu zná, ví, že jsi nadšený aktivní i pasivní cyklista. Jak se u tebe objevila tahle záliba a jak se v průběhu života vztah ke kolu měnil.

V dětství bylo kolo pro mne, spolužáky a kamarády automaticky nejlepší a nejrychlejší dopravní prostředek. Přeci jen vzdálenosti v rámci Liboce nebyly nejkratší. V pozdějších školních letech to postupně přecházelo v cyklo vyjížďky za hranice Prahy. Zpětně mohu říci, že největší cyklistický vrchol přisel v době kdy jsem začínal s tkd a stále jsem byl školou povinný. Tím vrcholem bylo, že jsme s kamarády začali jezdit na organizované cyklo zájezdy a během mnoha let pořádně prozkoumali Švýcarsko, Francii a Itálii. Na přelomu tisíciletí jsem se začal výrazně více věnovat tkd a na kolo nezbývalo moc nebo žádný čas. V posledních 4-5 letech se snažím zase víc jezdit na kole, ale kilometry rostou pomaleji než bych chtěl.


Myslíš, že je cyklistika dobrým doplňkem k Taekwondu?

Ve formě rekreační vyjížďky bez problémů, ale v intenzivnější formě ne, přeci jen je to příliš cyklický pohyb s jednostrannou zátěži nohou. Pro mě je to skvělá příležitost jak si vyčistit hlavu. V mnohém bychom si z cyklistiky mohli vzít příklad – kolo nic neodpouští a platí, že když máš málo najeto, tak prostě nevyhraješ. Funguje velmi dobře úměra objemu tréninku a předvedeného závodního výkon. Kdo má najeto 10.000 km nebude stačit těm co mají 20.000 km. A platí to i pro rekreační ježdění.


Zpátky k Taekwondu. Když bys měl vyjmenovat 3 úspěchy, kterých si nejvíc vážíš, co by to bylo?

Můj osobní úspěch je dosažení I. Danu. Když jsem začínal, tak jsem vlastně žádný pásek neřešil, chtěl jsem něco umět. Postupně jak ty pásky přicházely, tak jsem si začínal „věřit“ a chtěl jsem dosáhnout těch vysokých pásků (modrý, červený…). Nakonec to po 4 letech cvičení dospělo až ke zkoušce na I. Dan. Druhým úspěchem je, že máme v Sonkalu hodně šikovných lidí, kteří to dotáhli k medailím a titulům mistrů Evropy a světa. Sice to bude v pořadí až třetí bod, ale pro mne je nejcennější – Sonkal je už solidně velká škola, má kvalitní černé pásky (mnozí z nich cvičí víc než 10 let), má doma, ale i v zahraničí velmi dobré renomé. Byť to třeba není až tak uchopitelný úspěch, tak jej považuji za nejcennější!


V minulosti bylo tedy tvoji motivací naučit se prát, pak třeba technický stupeň a další zlepšování. Co je tou největší motivací teď?

Motivaci potřebuje každý a nejlepší je ta pozitivní. Ale ještě bych dodal, že vlastní pozitivní. Já sám si stanovuji cíl a ten chci splnit. Výbornou motivací pro mne jsou vždy další zkoušky. Jen mi začíná být s předstihem smutno, že ta další zkouška bude moje poslední. Nicméně motivací jsou pro mne různé projekty, které se snažím v oddíle realizovat. Tím nejdelším bylo kompletní nafocení sestav pro náš web. Práce trvala 9 let a protože od dokončení uběhlo dost vody, tak jsem si letos řekl, že je na čase přefotit více než 2000 fotografií a dát tomu ještě profesionálnější úroveň. Spolu s tím bych rád „zfoukl“ i jedno překvapení k jednotlivým technikám – to celý projekt nafoukne objemově a také časově. Super motivací a také velkou zábavou se stalo natáčení promo videí se, kterými jsme začali před dvěma roky a budou mít svá pokračování i letos!


Kolik toho v dnešní době natrénuješ a jak se to liší od doby například před 15-20 lety?

Matematicky se to dá srovnat asi velmi snadno, ale když se člověk podívá na možnosti, které má jako student například střední školy a pracující vedoucí školy, tak se na trénink dostává výrazně méně času. Při studiích jsem byl v tělocvičnách 5-6x týdně a nejen na svůj trénink. Teď se k tkd cvičení dostanu tak 1-2 hodiny týdně. Snažím se k tomu přidat cca 2x týdně posilovnu, regionální semináře a jak to jde, tak i kolo. Tedy cvičit rozmanitě a celé tělo.


Kterým částem tkd už ve svém tréninku nepřikládáš význam a kterým třeba větší? Někdo se s věkem zaměří jen na kondiční posilování a zbytek tak nějak nechá kvalitativně klesat, někdo se rozvíjí v sebeobraně, někdo cvičí hlavně tuly – jak to máš v dnešní době ty, čemu ty 1-2 hodiny hlavně věnuješ?

Nejvíce času věnuji sestavám a jejich technikám. Je to pro mne cesta k porozumění taekwondu. Techniky a sestavy jsou to hlavní co nám Generál Choi odkázal a přes ně můžeme dále naše bojové umění šířit. Ostatním disciplínám se věnuji více v teoretické rovině – videa ze soutěží, jejich analýza, různé tréninkové metody. Hodně mě posouvá i rozhodování všech disciplín. Na každých závodech vidím několik zajímavých závodníků a je to motivace studovat jejich pohyb. A také poznám spoustu špatných provedení technik, že si kolikrát říkám jak to dotyční dokáží vymyslet a zacvičit:-D


Jaké rozdíly - ty pozitivní i negativní - vidíš v dnešním Taekwondu oproti době, kdy jsi začínal nebo byl čerstvý I.Dan?

Je docela těžké srovnávat. Tehdy jsem byl mlaďoch, nebyl jsem trenér. Dnes je můj pohled z úplně jiného kopce. Ale myslím, že největší rozdíl je v přístupu k tréninkům. Dnešní doba nahrává podlehnutí mnoha externím vlivům, resp. je snadné říci šel jsem do kina, divadla, na koncert a nebo sto jiných důvodů. Na druhou stranu má současná generace studentů daleko více možností a rozhodně i kvalitnější tréninky. Nechci, aby to vyznělo, že jsem neměl dobré trenéry, ale každá sportovní aktivita se vyvíjí a TKD jako pořád mladé bojové umění o to překotněji. Znalosti trenérů jsou dnes daleko hlubší a komplexnější. Navíc každý má možnost čerpat z obrovského množství znalostí na internetu, běžná jsou videa ze seminářů ze sousední země nebo druhé strany naší planety. Přál bych si, aby současné a budoucí generace studentů taekwonda přistupovaly ke svému tréninku zodpovědněji a snažily se naučit maximum během školních let. Protože až začnou pracovat, tak velmi rychle zjistí, že toho času je hrozně málo a oni ty svoje nej léta proflákali.


Je něco vyslovitelného, co bys ve své TKD kariéře chtěl změnit, co jsi třeba propásl? Něco, co by možná pomohlo mladší generaci, aby stejnou chybu neopakovala?

Člověk své chyby vidí bohužel často až zpětně, ale sám lituji, že jsem se nezúčastnil většího počtu seminářů s Generálem Choiem. Jednoho jsem se nemohl zúčastnit z „administrativních důvodů“ a tak se skóre uzavřelo na dvou. A dnes vidím, že ty dva semináře je sakra málo. Bohužel i 100 seminářů by nestačilo na to množství dotazů, které bych měl nyní… Ale bohužel teď je pozdě a proto se snažím ptát hodně Velmistra Hwanga a dalších, abych později nelitoval. A to je i vzkaz – využijte každou příležitost, která je, protože ta další už být nemusí! Regionálních seminářů máme v Praze 10 do roka, ale co budete dělat, když další nebude?


Jaký je zaručený recept Ondry Vrábla na relax po náročné práci v práci, pro oddíl a pro svaz?

Nepovažuji to za zaručený recept a rozhodně nemám jen jeden způsob. Je to
spíš o tom od čeho si potřebuji odpočinout. Někdy je pro mě nejlepší relax
dobře odvedený trénink, jindy je to fajnový seminář, ale stačí si i dobře
zakopat na lapu. Z těch netaekwondo aktivit u mě skvěle funguje posilovna
a hlavně kolo. Na kole velmi často funguje moje motto - Aby si to mohl
milovat, tak to musíš nesnášet. To znamená při jízdě nesnáším protivítr,
kopce, rozbitou silnici atd., ale zároveň to tak miluju, že si to dám
znovu a užiju si to. Relax sportem funguje suprově, protože tak je naše
tělo nastaveno. Není lepší pocit než když po sportování cítím tu únavu ve
svalech. Další způsoby relaxace mám u filmů, seriálů a nebo třeba při
focení. Můj vzkaz - není důležité jak relaxujete, ale aby vás to bavilo a
dokázali jste u toho vypnout!


České taekwondo je celosvětově uznávané. Je, ale něco co bys chtěl v českém taekwondu změnit nebo posunout?

České taekwondo se dá posunout v mnoha směrech, ale je to také o tom zda můj názor na to bude vnímaný jako ten správný nebo naopak naprosto milný. Delší dobu vnímám, že poklesla kvalita zkoušek na I.-III. Dan, resp. připravenost jednotlivých adeptů. Je to dlouhodobý proces i díky tomu jak se taekwondo stává masovějším a rovněž komerčnějším. Chci prosadit revizi systému zkoušky na I. až III. Dan, tak aby to byla opravdová zkouška, kdy student bude přezkoušen komplexně. A současně je potřeba také zpřísnit naše měřítka, aby měl černý pasek v taekwondu svoji hodnotu!


Mohl bys být konkrétnější? Co bys na zkouškách na Dany změnil?

Chybí mi komplexnost zkoušky. Stává se, že jsou zkoušky hodně ve spěchu i když účastníků není hodně. Moje představa je, že budou zkoušky časově delší a přísnější. Delší díky tomu, že se přezkouší celý program, všechny techniky speciálních technik a silového přerážení. Zároveň bych rozdělil práci mezi více členů zkušební komise. Vždy jeden až dva členové by přezkušovali určitou část. Například jedna sekce sestavy + sebeobrana, druhá sekce speciální techniky a silové přerážení a další sekce neméně důležitou teorii. Stran větší přísnosti – bohužel až příliš často vídám na zkouškách adepty, kteří neumí správně kopnout boční kop, či se hroutí síla jejich technik na základních postojích. Tedy věci, které z mého pohledu mají černé pásky umět! Černý pásek nemusí být žádný superman, ale rozhodně musí mít svoji kvalitu!


Máš náhled i do mezinárodního dění v Taekwondu, protože dlouhé roky jezdíš rozhodovat na mezinárodní závody. Jak tahle tvoje aktivita začala, proč se jí stále věnuješ a je něco, co bys viděl rád změněné v rámci mezinárodního dění v tkd?

Vše to začalo v roce 2000 před Mistrovstvím Evropy ve Skotsku. Zbyněk Mácha, který před tím několik let jezdil za Českou republiku, ukončil na čas své mezinárodní působení a já jsem byl po ruce. Jezdím s jednoroční odmlkou každoročně, takže mám na kontě 17 Mistrovství Evropy a mám dojem, že to nemá ani ten nejostřílenější český reprezentant. Proč stále jezdím? Primárně protože mne ta práce baví, dále to vnímám jako dobrou cestu jak přispět k lepšímu taekwondu a velmi rád se zase potkám s přáteli z celé Evropy či světa. Změn by bylo bohužel velmi mnoho a asi by to bylo na samostatný rozhovor. Rozhodně letošní Mistrovství Evropy v Liverpoolu bylo krokem tou správnou cestou a přeji si, aby další šampionáty šly stejným směrem.


Kde ideálně vidíš sebe, jako Taekwondistu, za 10 let.

Primárně se vidím pořád v tělocvičně. Chci za tu dekádu rozumět taekwondu, jeho technikám, více než dnes. A říct si povedlo se nám v Sonkalu hodně dobrých věci, bylo to sakra dobrých 10 let.


Kde vidíš Sonkal, tedy oddíl, jehož jsi vedoucí, za 10 let.

Deset let je hodně dlouhá doba na nějaké výhledy či vize, ale na druhou stranu když se podívám na náš web co se dělo v roce 2007, tak mi to přijde jako před pár dny, maximálně týdny. Chtěl bych, abychom byli pořád stejně kvalitní škola a když se bude dařit, tak kvalitnější a třeba o dost větší než dnes. Myslím si, že podmínky k tomu jsou. Hrozně mě bude těšit když v tělocvičně uvidím ty stejné lidi jako dnes a oni si budou říkat, že těch uplynulých 10 let bylo dobrých :-)


Přeju tobě i Sonkalu, aby se ti výše jmenovaná přání vyplnila.
Díky za podnětný rozhovor.


Martin Svitek, IV. Dan, Sonkal Praha