9.2.2014 / Rozhovor s Markem Lazorem4 komentáře

Rozhovor s Markem Lazorem

Když jsem se poprvé zúčastnil (jako divák) závodů Taekwonda, Marek Lazor (IV. Dan, vedoucí školy Il Dong Ostrava) už zastával nějakou významnou pozici v našem svazu. Po mnoho let jsem jeho roli a význam nechápal (a do hloubky jistě stále nechápu), ale jak roky plynuly, měl jsem možnost se s ním několikrát bavit,
zacvičit si pod ním a také ho vidět jednat během oficiálních akcí Svazu. Vnímám ho nyní jako člověka, který nepotřebuje být vidět, ale za kterým je hromada letité práce pro české taekwondo. Také že má velké znalosti o taekwondu obecně a že má povahu, kdy diskutuje věcně, bez zloby a hádek a dokáže tak lidi spojit a ne rozdělovat. Věřím, že to je jeden z těch instruktorů, kteří nejsou mezinárodně tak známí, ale dělají Taekwondo tím, čím by mělo být, bojovým uměním, které hlavně spojuje lidi. A protože mě jeho názory a zkušenosti zajímaly, rozhodl jsem se, že ve formě rozhovoru můžou inspirovat více lidí, něž jen mě samotného.

1) Marku, jak vlastně tvoje cvičení a cvičení v Ostravě začalo? Znám historii českého taekwonda v Praze skrze velmistra Hwanga a v jižních Čechách skrze Jugoslávce, ale o Moravě vlastně nic nevím.

Počátek cvičení taekwonda probíhal na Moravě o cca 3-4 roky později než v Čechách, a to docela živelně a nezávisle hned na několika místech najednou. Na jižní Moravě se pojí rozvoj taekwonda hlavně se jménem Pavel Cigáň, na severní Moravě pak se jménem Pavel Gilík (Opava, Frýdek Místek), což byli první moravští studenti mistra Hwanga a pak také se jménem Mozamel Hamidi (Ostrava).

V Ostravě je cvičení taekwonda spojeno se studentem Mozamelem Hamidi z Afganistánu, se kterým jsem se potkal v létě 1991 na chmelové prázdninové brigádě v Hněvotíně u Olomouce. Pracoval jsem zde jako vedoucí všech brigádníků, proto asi za mnou Mozamel přišel s dotazem, zda je tady někde možnost cvičení. Když jsem se zeptal co konkrétně, sdělil mi, že cvičí něco, co jsem sice neuměl zopakovat, ale pochopil jsem, že se jedná o nějaké bojové umění.

To mě, aktivního člena TJ karate Baník Ostrava, samozřejmě hned nakoplo, a nabídl jsem mu trénink na místním fotbalovém hřišti. Já dorazil v kimonu, které jsem vozil všude s sebou. Dech mi ale vyrazilo oblečení Mozamela, který přišel v sytě žlutém „skoro“ kimonu s převázaným červeným páskem. V karate měli držitelé 10. danu pásek červenobílý, takže o tom, jaký dan má asi Mozamel, jsem raději ani neuvažoval. Začaly se mi trochu podlamovat kolena, ale to už trénink začínal. Mozamel mě požádal, ať mu něco předvedu. Ukázal jsem mu tedy první kop. Mozamel mi ukázal tentýž kop ve třech variantách ve výskoku. To samé se opakovalo u druhého i třetího kopu …

V ten okamžik jsem věděl, že mé cvičení karate je u konce, a chci cvičit už jen to, co mi předvedl Mozamel. Stal jsem se tak jeho prvním studentem. Dohodli jsme se, že mu pomůžu v Ostravě sehnat prostory, zajistím propagaci a tím snad i další studenty, aby již Mozamel nemusel chodit na brigády. Na oplátku nás bude učit, jak jsem později zjistil, korejské taekwon-do.

14. ledna 1992 proběhla na půdě VŠB TU Ostrava první ukázka taekwonda spojená s náborem nových členů, na kterou se přišlo podívat okolo sta lidí. Po skončení ukázky se chtělo do prvního kurzu přihlásit asi sto lidí, tedy všichni. Mozamel spočítal, že do tělocvičny se vejde 80 lidí, tak nechal odpočítat prvních 80 s tím, že další mají přijít za 3 měsíce. Většina z nich po třech měsících také dorazila … taková byla v roce 1992 doba ….


2) A jak dlouho vás pan Hamidi učil?

U Mozamela jsem nakonec trénoval něco přes dva roky. Dokud jsem zde působil jen jako student, tak bylo vše v pořádku. Později však začal Mozamel vést klub dost komerčním směrem. Netvrdím, že se jedná o něco špatného, vždyť jsem mu tuto možnost nastínil já sám, nicméně razance s jakou ji prosazoval, už se mi nelíbila. I my, jeho první studenti, přestože jsme toho ještě nic moc neuměli, jsme byli zapojováni do tréninku jako trenéři.

Protože můj pohled na styl vedení klubu byl diametrálně jiný, přičemž jsem u Mozamela působil ve vedení klubu jako hospodář, nemohl jsem za jeho další působení nést zodpovědnost. Proto jsme se na jaře 1994 dohodli, že klub opustím.

Ve studiu taekwonda jsem však chtěl pokračovat i nadále. Byl jsem proto rád, že se našla skupina studentů, kteří zastávali obdobné názory jako já. Domluvili jsme se, že vezmu odpovědnost na sebe a vytvoříme vlastní klub. Tak se začala psát historie školy IL DONG Ostrava, která v letošním roce oslaví 20 let svého trvání.

3) Tvoje ambice byly odjakživa taekwondo učit? Nebo jaký byl vlastně tvůj záměr s taekwondem, proč jsi začal?

Málokdo si dnes dovede představit, jaký boom vznikl v České republice v oblasti bojových umění po roce 1989. Do té doby byla pro většinu lidí bojová umění nedostupná, a navíc byla často opředena různými pověstmi. Najednou se zde začaly v kinech objevovat filmy jako čínský „Zrada a pomsta“ nebo korejský „Mstitel s píšťalkou“.

V té době mě prostě přišlo úplně normální, že bych se měl věnovat výuce nějakého, co nejvíce tajemného, bojového umění. Proto jsem se také přihlásil do nejdostupnějšího karate oddílu v TJ Baníku Ostrava. Když jsem později poznal Mozamela a jeho taekwon-do, věděl jsem, že je to přesně to, co jsem znal z těch všech filmů, a co chci umět taky.

Takže mé ambice učit někoho jiného byly prakticky nulové, sám jsem dychtil po maximálním poznání.

4) Nemůžu se nezeptat, s odstupem těch téměř 22 let, dosáhl si toho poznání, po kterém jsi kdysi bažil?

Upřímně jsem si užil pozici stoprocentního studenta jen první dva roky, za což jsem Mozamelovi hrozně moc vděčen. Následně jsem si k roli studenta přidal také roli trenéra, organizátora, vedoucího školy a později i funkcionáře svazu.

Každopádně jsem se chtěl taekwondem vždycky hlavně bavit, což mě léta naplňovalo, a taekwon-do také patřilo vždy na vrchol mých priorit. V taekwondu jsem toho nakonec poznal mnohonásobně více, než jsem kdy vůbec mohl doufat. Můj hlavní cíl bylo asi jako u všech získat černý pásek. Dál jsem se neodvažoval dívat.

Mě se však nakonec podařilo stát se mezinárodním instruktorem taekwonda, naučit se hromadu technik, procestovat s taekwondem kus světa, poznat formálně i neformálně zakladatele taekwonda generála Choie a spoustu dalších studentů z celého světa. Našel jsem zde také svou manželku Janu. Navíc jsem měl možnost mnoho let přímo ovlivňovat dění v českém taekwondu, i když jak jsem poznal, mé názory nebyly častokrát kompatibilní s názory ostatních.

Dnes se chci taekwondem bavit, což je stále stejné jako před mnoha lety, nicméně již taekwon-do nepatří mezi mé hlavní 3-4 priority. Vím, že to tak už i zůstane.

5) Il-Dong Ostrava měl slušnou řádku velmi kvalitních reprezentantů, přes to vás vnímám jako oddíl, pro který závody nejsou nijak stěžejní. Jak bys popsal vaše tkd snažení?

Když se nad tím teď zamýšlím, tak náš oddíl v Ostravě do velké míry kopíroval mé osobní aktuální snažení. Na začátku se k nám hlásila spousta lidí a často také velmi talentovaných. Navíc v době neexistujícího internetu, mobilních telefonů a dvou televizních programů bylo daleko více času pro trénink. Běžně se nám stávalo, že kromě 2-3 běžných tréninků týdně jsme se ještě sami domlouvali na další individuální cvičení, posilovali, běhali, četli literaturu, předávali si nabyté zkušenosti, prostě kromě talentu k tomu mnozí přidávali ještě i svou píli.

Jakmile jsme začali poznávat další školy v okolí i celé České republice, tak přišla logicky další fáze. Poznat čí technika je lepší, takže jsme se začali objevovat na nejrůznějších soutěžích, a také je i pořádat. A protože jsme na soutěžích chtěli také uspět, tak se opět trénovalo. Velkou motivací pro nás všechny bylo, když se dva naši členové Přemysl Štola a Martin Krejčí, dostali do tehdejší juniorské reprezentace ČR a uspěli na juniorském mistrovství světa.

Dnes, po více jak 20 letech cvičení, se můj pohled na soutěžení docela dost změnil. Jednoznačně dnes na první místo u všech mých studentů kladu zdraví a pak také radost z cvičení i z lidí okolo. Lidský život je z určitého pohledu docela dlouhý a je podle mě špatné hned zkraje si ničit zdraví nepřiměřeným cvičením, což je u vrcholového cvičení prakticky vždy. Snažím se vést lidi okolo sebe tak, aby měli radost z toho, že se vidí, že spolu mohou cvičit, že mohou kdykoli skončit, ale také zase kdykoli opět začít. Určitě u nás závodění nijak nezakazuji, ale už mu nedávám takovou váhu, jako dříve.

Chápu, že soutěže jsou v dnešním taekwondu velkou hybnou silou, avšak ty pak také přinášejí i negativní jevy, které jsou v rozporu s myšlenkami generála Choie, kdy má taekwon-do lidi spojovat. Proto jsme na severní Moravě od počátku vymýšleli takové aktivity, které pomáhaly lidí spojovat. Například letní kempy taekwonda nebo regionální semináře mají kořeny právě u nás.

6) Jak snadno člověk zapomíná. Je pravda, že první a druhý kemp s Mistrem byl v Ostravě, zřejmě tebou organizovaný, tam jsem byl ještě jako 1. kup v poslední řadě a obdivně koukal na ty přede mnou. Myslíš, že aktivity toho "spojovacího" rázu jsou teď u nás v ČR dostatečné?

Možná, že teď budu trochu více kritický k současnému stavu, ale snad budu dobře pochopen. Určitě se v posledním desetiletí znásobily svazové aktivity u těchto „spojovacích“ nesoutěžních akcí. Máme oddílové, regionální, národní i mezinárodní semináře. Je dobře, že letní kemp také přežil. Loni jsme zažili první pokus o trenérské setkání.

Co mě však často naplňuje smutkem, je důvod, který velkou část studentů na těchto akcích spojuje. Často jsou důvody účastí na těchto akcích jen plnění nějakých kriterií (účast), které mají zajistit následný profit jinde (zkoušky, licence, reprezentace ap.). Nebo, chceme mít velký národní seminář? Tak ho uděláme na akci reprezentace a reprezentantům ho dáme povinně. To jsou věci, které z mého pohledu to nadšenectví zabíjí a z těchto akcí se pak stávají jen povinnosti.

V současné době mám v hlavě myšlenku na obnovení těch původních letních víkendových kempů, které by byly jen pro vyšší mistrovské stupně, kde bychom jeli, protože bychom prostě spolu chtěli být. Žádná docházka, žádná povinnost, jen příjemné setkání a třeba i výměna životních zkušeností. Tak uvidím, jak to vše skloubím, případně jestli alespoň někoho neinspiruju.

7) Cvičíš dlouhé roky, jak vypadal tvůj trénink ze začátku nejen obsahem, ale i co bylo motivací. A jak je to teď po mnoha letech cvičení, učení, hromadě organizační práce pro celý svaz, narození potomka...?

Zeptal jsi se hezky, a jistě už i tušíš odpověď. Jak vypadal trénink dříve, jsem psal již výše. Především byl daleko intenzivnější, cvičili jsme prakticky každý den. Motivací pro nás byla návštěva nebo trénink kohokoli, kdo byl lepší než my sami.

Vzpomínáme na všechny, kteří k nám přišli učit taekwon-do jako např. Vláďa Machota a Radka Dlouhá, bratři Kubíni, nesčetní korejští mistři Yun Nam Gyu, Son Song Gun, Ho Dae Sik, Han Dok San a pak především Hwang Ho Yong.

Obrovskou motivací nejen pro trénink byly 2 semináře se zakladatelem taekwonda, generálem Choi Hong Hi, přičemž především druhé setkání v Třeboni v roce 1999, kde jsem měl možnost poznat generála i z druhé strany, mě posunulo o kus dopředu.

Velká změna pro mě osobně nastala v roce 2002 po úmrtí generála Choie na následného rozpadu ITF na několik frakcí. Popravě nejsem s touto novou situací smířen dodnes, protože studenti generála by měli jeho myšlenky nést dále, ne se jimi neřídit.

Dnes už působím nejčastěji v roli trenéra, kdy chci u všech svých studentů především vzbudit větší zájem o taekwondo. Jak říká učebnice, stal jsem se trenérem základního tréninku a tím už asi i zůstanu.

8 ) Co myslíš tím, že jsi poznal Generála z druhé strany?

V červnu 1999 jsem měl coby již funkcionář svazu možnost nejen zúčastnit se námi pořádaného mezinárodního semináře s generálem Choiem, ale také dalšího následného neformálního programu, což bylo pečení prasete a také společně strávené odpoledne i večer ve společnosti generála.

Podle mého názoru byl generál Choi živým ztělesněním všech zásad taekwonda. Kteroukoli zásadu jste vyřkli, tu jste na generálovi viděli. Pravda, někteří v tom viděli až příliš velký idealismus pana generála, nicméně mě to hodně ovlivnilo v tom, že zásady nemáme lidem říkat, ale sami na sobě ukazovat.

Přestože měl generál velký přirozený respekt, v jedné věci byl opravdu i z mého pohledu idealista. A to v tom, že věřil, že silou své osobnosti a taekwonda dokáže spojit obě Korejské republiky zase v jednu.

9) Můžeš upřesnit, kterými myšlenkami se dnešní taekwon-do neřídí?

Ta zcela zásadní myšlenka souvisí s úmrtím generála Choie 15. června 2002. Do té doby jsme byli všichni studenti taekwonda ITF po celém světě jedna velká rodina. Kamkoli jsme přijeli, hned jsme našli jiné studenty taekwonda a vše bylo jednodušší. Měli jsme kamarády doslova po celém světě. Taekwon-do má jeden ze svých hlavních cílů spojovat lidi bez rozdílu a vytvářet tím i mírovější svět.

Po smrti generála měly podle mě největší světové elity v taekwondu jako hlavní úkol najít nové jednotné vedení a pokračovat v práci generála. Tyto elity však podle mě věnovaly svou energii jen na prosazení toho svého jednoho „správného“ řešení.

Vzniklo tak ITF, které prosazovalo také poslední vůli generála, a to, že korejskému taekwondu musí zůstat korejské vedení, byť z KLDR. Vzniklo také ITF vedené do té doby „pokrokovými a moderními“ státy především Evropy, které chtěly modernizovat mezinárodní mistrovství. A nakonec vzniklo také ITF, jehož vedení se ujal syn pana generála Choi Jung Hwa. Zde zůstali studenti, kteří chtěli cvičit se synem zakladatele. Později vznikly další menší ITF, které asi nemusím zmiňovat.

Díky této situaci vznikl další problém. V době jednoho ITF museli studenti v případě jakýchkoli sporů vždy také hledat jeho řešení, protože nenalezení řešení znamenalo pro jednoho nebo i oba konec cvičení taekwonda. Avšak v této nové situaci není potřeba snažit se spory řešit, protože jednoduše odejdete do jiného ITF. Tím se pak řada i malicherných sporů neřeší, ale ty dále gradují.

Z tohoto vývoje jsem již od roku 2002 velmi zklamán a pravděpodobně se s ním nikdy nevyrovnám. Beru to jako velké selhání světových elit taekwonda. Když dnes přijedu na nějakou soutěž jiné federace (např. mistrovství Polska), tak přestože se s velkým množstvím lidí z minulosti znám, cvičíme většinu stejných technik, je již mezi námi vidět značný odstup.


10) Myslíš, že se taekwondo může, respektive má cvičit do pozdního věku?

Všem svým studentům říkám větu, že první techniku, kterou se naučí, bude ap jomuk a poslední techniku, kterou budou jednou umět, bude opět ap joomuk. Mezi tím se mohou naučit až 3 000 dalších technik, které později zase zapomenou.

Taekwon-do je určitě možné cvičit hodně dlouho, nejlepší je s ním začít hodně brzy a pod dobrým trenérem je to pak už úplná výhra :)

11) Takže tvého (nejen?) ap joomoku je stále hodno se bát?

Já myslím, že ap joomuku všech našich studentů je potřeba se bát :)

Ale vážně, taekwon-do má v dnešní době určitě jinou roli, než v době jeho vzniku. Je to možnost, jak si zvýšit svou fyzickou kondici, prokazatelně také pohyblivost i sílu a bonusem navíc je pak pocit jistého vyššího sebevědomí. V případě vhodného vedení taekwonda podle mého názoru neškodí zdraví více jak ostatní pohybové aktivity.



Marku, děkuju mockrát za inspirativní odpovědi.


Martin Svitek, IV. Dan, Sonkal Praha