25.12.2019 / Mistrovství České republiky žáků, juniorů, seniorů a veteránů

Letošní MČR a Sonkal při síle

Tento víkend jsme se zúčastnili pro mnohé vrcholu závodní sezóny v taekwondu. Samozřejmě někteří sonkaláci bojovali úspěšně i na ME a MS, ale pro většinu závodníků je MČR vrcholem, kde chtějí ukázat, co v nich za (nejen) sportovní dovednosti je.
Do Nymburka nás jelo téměř 30, díky sonkalácké dochvilnosti jsme se velmi rychle zvážili, zaregistrovali i navečeřeli. Pro mnohé časově presované z nás byl volný večerní čas bez povinností milým dárkem. Pokec ve sportbaru hezky uvolnil a mohli jsme se jít vyspat na závody.
Celkově jsme skončili druzí v hodnocení škol. O jednu zlatou medaili před Karvinou a o deset za největší výpravou GBHS. Za zmínku stojí, že obě výpravy byly větší, než naše. Ta, která nás předčila, dokonce trojnásobně!!!
Sonkaláci si odvezli i poháry pro nejúspěšnější jednotlivce (Terka Štekerová a Vita Gagloeva) a tu hromadu dalších úspěchů můžete vyčíst v naší závodní sekci.

Nová zkušenost pro mě byla koučovat s Ondrou, který se po své letité práci s organizováním závodů a rozhodčími zaměřil ještě víc na práci pro oddíl. I ve dvou jsme si někdy mákli a nestíhali (díky Verče Holečkové, která nám kryla záda), ale myslím péči o závodníky jsme zvládli dobře.

To nejpodstatnější pro mě nebyly skvělé výsledky, ale hlavně výkony. Snad všichni byli schopní ukázat výkon na 150% oproti tomu, co u nich normálně vídám. A tak nehledě na medaile nebo výhru a prohru si budu pamatovat, jak Míša Hudák bojuje v týmu s nejšikovnějším černým páskem soupeře, nenechá se a prohrává u rozhodčích o 1-2 body a vyhrává respekt všech okolo. Jak Ondra Faltin a Jirka Novák školí "tvrďáky" soupeře a profesorsky je přebodovávají. Jak Vita po vyrovnaném prvním kole finále poslouchá okamžitě všechny rady a jasně vítězí nad soupeřkou, bandae do hlavy po třech vteřinách. Jak Šnáblík poráží mladšího, rychlejšího, dravějšího, protože je prostě za ty roky vážně dobrej. Jak Míra Novák jede takové matsogi, které jsem rád, že se mu na tréninku nedaří, protože bych s ním nechtěl bojovat a jak je stříbrný z přerážení v konkurenci reprezentantů nynějších i bývalých. Jak Honza Dvořáček se svým tradičním přístupem "moc to neumím a nemám šanci" postupně poráží mladší talenty i lidi s letitými zkušenostmi z repre a prohrává až ve finále se Stepanem. A jen proto, že ze sebe dostal, co v něm vážně je. A podobných situací tam bylo víc a jistě Ondra by jich mohl hodně dodat. Těšilo mě i to, že po vyhecovaných, zvláště týmových, zápasech jsme si s kouči uměli podat ruku a myslím upřímně pogratulovat. Protože se skončeným zápasem by to bojování mělo skončit a komu pocit závodní křivdy zůstává dlouhou dobu a nechá si kvůli kovovým kolečkům kazit vztahy, tak z taekwonda bere víc zlého, než dobrého.

A je dobré si uvědomit, že to všechno, co píšu je práce hromady lidí. Těch kteří vás učí, těch kteří tráví hodiny s oddílovým a svazovým papírováním, těch kteří vás podporují doma, těch kteří si vyřvou hlasivky při vašem povzbuzování, i těch kteří třeba na medaile nedosáhli (a dosáhnou v budoucnu nebo ani nechtějí), ale odmakají tréninky a soustředění, soustředí se na cvičení a jsou skvělí tréninkový partneři. A hlavně, že si za to můžete sami ;o) A to je Taekwondo, které stojí za to cvičit.

Velká gratulace všem zúčastněným, ukázali jsme opět, že Sonkal stojí za to.

Martin Svitek, jeden z trenérů