1.8.2011 / Zkoušky na I.-VI. dan

Fotografie z kempu a zkoušek na I.-VI. dan, aneb Chrobákův zápisník z kempu

Den mínus 2. (Pátek 22.7.) – na kemp přijíždím zase s předstihem, těšil jsem se celý rok, teď jsem tak nějak zaskočený, bojím se, jestli to ve srovnání s loňským bude stát za to. Se zbytkem Pardubickopražskovranské posádky jsme tam až na konec dopoledního tréninku (když bych víc poslouchal kontrolky a nejel s prázdnou nádrží, možná stihneme i víc). Odpoledne je volno, žádný mobil, žádné maily…. jdu obhlídnout kraj na kole a opět si připomínám, že čím je delší zkopec, tím déle potrpím do kopce a zadělávám si tak na nekopací nohy.

Den mínus 1. (Sobota 23.7.) – Cvičíme na soustředění, hodně držíme nohy a pak se hodně házíme, netradičně tradiční trénink, i vyšší Dany s tím mají problém, ale všichni se
baví. Po dlouhé době mám možnost si chvíli zacvičit se Zdendou Adamojurkou a zjišťuju, že předloktí nemám otužená vůbec tak dobře, jak si myslím (bolí mě další 3 dny, ale tajím to). Další motivace ke cvičení.

Den první (Neděle 24.7.) - diskuse na tréninku se začíná točit kolem toho, co koho bolí, každý je rád, že nejen jemu tvrdnou stehna a že trpí všichni. Večer přijíždí Mistr Hwang a Mistr Kim, náš pan Mistr svého kolegu představuje slovy „já hodně slabý, on hodně silný, tak bude tvrdý trénink“. První trénink vede Mistr Hwang, všichni se snaží, Kim si nás okoukává a ve tváři má výraz „zítřek nepřežijete“. My se těšíme a bojíme, Martin Zámečník nám radí, že na strečink Mistra Kima je třeba se rozcvičit aspoň půl hodiny předem.

Den druhý (Pondělí 25.7.) – první trénink s Mistrem Kimem, hodně základních technik, změna je, že je jich vážně hodně a neodpočíváme. Všechno ukazuje s obdivuhodnou energií, tak se samozřejmě všichni egoisticky snaží být taky dobří… opět trpíme. V druhé polovině cvičíme nácviky do matsogi, Mistr Kim překvapuje uvolněností a ladností, kterou techniky a úhyby ukazuje. Přes jeho obrovskou energii v technikách hlavní věcí, kterou zdůrazňoval, byla relaxace v průběhu techniky a také hned po jejím skončení. Celou dobu i při rozcvičování popochází, vyklepává ruce i nohy, připomíná mi tygra v kleci, jako když svážete moc energie a musíte jí hlídat, aby nekontrolovaně nelítala okolo (a nemlátila nás). Překvapili mě ještě dvě věci. První byla, že dobře zná povahu taekwondistů (aspoň v těchhle končinách východnější Evropy), několikrát zdůrazňoval, že je dobře, že se tolik potíme a trpíme, protože z nás aspoň jde pryč všechno, co jsme předchozí večer v hospodě vypili. Na druhou věc mě upozornil Michal Kindl, když viděl oba Mistry odcházet….jejich chůze byla perfektně synchronní, délka kroku i jejich rytmus. Pak nemá být takový problém porazit v tým tulu korejce.

Divně temnou a asociální náladu mi odpoledne spravuje zvuk kytary z pokoje Plzeňáků, vyhraná čokoláda, velešínský mistr harmonikář (díky, že jsem se mohl vetřít), zmlácení pytle (a spontánně domluvené vedení tréninku pro ostatní) a taekwondistická variace na fotbal, která odhalila klíčové strategické prvky vedoucí k úspěchu: 1/ neběhat 2/nekombinovat 3/nesnažit se o fotbal. Výsledek 13:6. Aneb takhle vypadá to volné odpoledne, to jen aby věděli ti, co tvrdí, že na kempu je jen jeden trénink a pak není, co dělat.

Den třetí (Úterý 26.7.) – Ráno se vstává těžko, protože večer jsme museli všechno probrat a trvalo nám to dlouho. V noci přijeli Paulové (Dekker a Knighton, oba VI. Dan), takže o učitele není nouze. Mistr Kim si nás už okoukal a asi zjistil, že zas úplně polívky nejsme.... za odměnu je trénink tak 2x náročnější. Cvičíme pár tulů, ale před každým techniky a kombinace z nich v tempu, že někteří vypadají na infarkt. Hodně kopeme a závěr je věnován kombinacím do matsogi. Kim všechno ukazuje velmi motivačně, takže se namotivovaně snažím a daří se mi fyzikálně těžko pochopitelná věc, trefuju Petra Šindlera do rozkroku při naeryo chagi, všichni kteří to viděli začínají uhýbat velmi podivným pánevním pohybem. Následuje kulinářské odpoledne, Chyšský zámek skoro nikdo vidět nechce, cvičíme v zámeckém parku a degustujeme excelentní pivo. Vážně dobrý. Hrabě Lažanský za ten rok neztratil nic ze svého nadšení a klidně mi zodpovídá zase ty stejné dotazy, rozumím mu o něco víc, příští rok to už možná i pochopím. Hned po návratu jsme museli na večeři a z ní na večeři korejskou, už nemůžu jíst. Spontánně jsme si šli ven zatrénovat s pár lidmi, cvičíme hosinsool ve 2, pak ve 3, najednou je nás 5, nakonec 8, přecházíme v tando matsogi, nikdo nevyčnívá, všichni celkem umí, ale každý cvičí jinak, takže barvitý trénink, člověk neví, co přijde. Potom pár tulů, dříči si jdou odkopat bandae dolyo chagi přes dvě hřiště, zbytek si na popud Kamila Šamala jdou zahrát frisbee, team oldschool vs. mladoši. Za deset minut (a to přeháním) sípeme jak mašiny, kondiční trénink jak má být. A hlavně, je dobrá nálada, tak se jdeme se všemi přivítat do hospody.

Den čtvrtý (Středa 27.8.) – trénink s Paulem Dekkerem, čekám, že mě zase zboxuje, ale držíme nohy, cvičíme tuly a hosinsool, ukazuje nám, kde všude máme citlivé tlakové body, jako správňáci si to necháváme x krát ukazovat na sobě, asi nás to baví. Odpoledne jedeme s Ostraváky na nezapomenutelný výlet na kolech– skóre 18 km, 2 pády (ostravské :o) ), 1x ztraceni v lese, 4 piva, x hodin bezva pokecu. Díky kluci.

Den pátý (Čtvrtek 28.8.) – trénink s Mistrem, hodně se ptáme, Petr Šindler stále se slzou v oku opakuje „kluci pojďte cvičit“. I když cvičíme méně, než dny předtím, tak diskuse je zajímavá, ve skupině jsem cvičebně nejmladší, co hlava to názor. Večer milá povinnost, musíme sníst prase. Bavíme se, bratříme se, někteří z nás až moc (Chrobák s Floutkem). Každopádně největším úspěchem je pro mě šéf Pardubické školy oblečený v Sonkal bundě.

Den šestý (Pátek 29.8.) – Paul Knighton, klasicky akční trénink, hodně skákání, hodně kopání, hodně pohybu, zajímavé chytré a čisté kombinace do matsogi, pro některé až tak chytré, že se jim z toho motá hlava. Cítím, že čistota pohybu je to, co mi v matsogi chybí. Odpoledne výlet na zámky, s Milanem Prokešem diskutujeme o tom, jaký by to byl život zámeckého pána, kolik by toho šlo nacvičit navíc.

Den sedmý (Sobota 30.8.) – blíží se konec kempu, tak nám to ukazuje i počasí, meteorologové tvrdí přeháňky, takže prší 14 hodin v kuse. První polovinu tréninku se věnujeme hromadně teorii, Mistr povídá o DO, vážně mi to sedí, nevím, jestli tím, že stárnu, že mu za ty léta víc rozumím nebo tím, že jsem rád, že nemusím chvíli zvedat nohy. Asi vším dohromady. Hlavní zjištění je, že v tkd nemá nikdo s nikým problém, ani Dan-gun se Sonkalem, ani Anglie se Švýcarskem, ani Frýdek sám se sebou, takže situace je dobrá nehledě na počet ITF ve světě. Nepřestává pršet, tak jdeme cvičit do chodby. Během hodiny tréninku několika desítek černých pásků jsou všechny okna zamlžená a na zemi kluziště. Mistr říká, že to je dobrý trénink, že na ledu se taky bojuje. Na konci tréninku děkujeme organizátorům a mistrům, mistr uzavírá slovy, že to je poslední trénink kempu a mě dochází, že zase nebyl dost dlouhý, pod kůži se mi vrývá smutek. Říkám si, že večer už se nic dít nebude, všichni budou myslet na zkoušky a na odjezd…..o půlnoci ještě zpíváme s kytarami Milana Prokeše (všichni ví) a Petra Janečka (GBHS) a mě je vážně dobře, smutek zmizel.

Den D a den konce (Neděle 31.8.) – snídaně a zkoušky, můj nepodstatný názor je, že kvalita adeptů na I. Dan je pořád nižší, není nikdo, kdo by mě nadchnul ve všech disciplínách. Mně nejbližší kamarádi svoje zkoušky na vyšší Dany prošli se ctí, tak mám radost. Radost mám taky z toho, že jsem přežil hosinsool a tando matsogi s Tomášem Komrskou (krom toho, že je to sekretář svazu, tak je to na rozdíl ode mě taky kus chlapa, v hospodě bych se s ním prát nechtěl).

Kdo se mým nostalgickým psaním dočetl až sem, ukázal nadprůměrnou dávku vytrvalosti, máš tedy můj respekt, čtenáři. Aneb zase obyčejný kemp, obyčejné místo a neobyčejní lidé a zážitky díky, kterým mám teď na další rok motivaci, ale taky stále trochu pocit jakože jsem o něco přišel, že mi něco chybí a že to tam za rok zase najdu. Díky.

PS: A pro ty, kteří si stále myslí, že na kemp nemá cenu jezdit, protože je tam jen jeden trénink…s Alanem Kajzarem jsme se shodli (krom jiného), že na kempu je nejhorší to, že i když jedinou věcí, kterou člověk fláká je spánek, jinak stále něco cvičí, zkouší, vymýšlí a prožívá, stejně nestihne ani třetinu toho, co chtěl.

Carpe diem.

Martin Svitek, III. Dan