29.7.2012 / Seminář s Hwang Kwang Sungem5 komentářů

Další cesta ke kořenům

Zdravím z kempu, tenhle článek jsem začal psát chvíli po návratu z akce, ale pak jsem byl lemra líná a nechal ho hnít. Teď na kempu mě zas políbila mú
za, tak ho pro vás jdu dopsat…

Byl jsem na dalším zajímavém semináři. Už je to pár měsíců, takže si toho moc nepamatuju, stejně vás asi nezajímá přesný datum a ty další nudné informace. Zkusím psát tak, jak mi to přijde na jazyk (teda do prstů)….

Tak jako každý, i první generace taekwondistů stárne. Kdysi mi bylo líto, že si nikdy nezacvičím se zakladatelem, tak jsem se rozhodl, že si zkusím zacvičím s těmi, co mu bývali nejblíže. Nejde tu tolik o trénink, o hodně oprav, ale spíš o zažití té atmosféry, motivaci pro další cvičení. Po setkání s Rhee Ki Ha, Park Joong Soem a Choi Jung Hwou byl další v řadě Hwang Kwang Sung, který je podle některých svojí výukou Generálovi nejblíže.

No a jaké to bylo? Vyrazilo nás 6 statečných do Wroclavi (odtud to letělo), kdo to byl uvidíte na fotkách a když je nepoznáte, tak je to stejně jedno. Jedno auto jelo podle navigace, co už něco pamatuje, takže jsme jeli cestou necestou, polem nepolem, dojeli ke starému letišti, které už nefunguje, po cestách, které vážně nejsou hlavní. Nové letiště naštěstí postavili vedle. Druhé auto, které mimo jiné vezlo letenky, se muselo povinně zastavit na golf (čau Hara), protože to jinak nejde. Naštěstí měli navigaci. Naneštěstí ji nastavoval „někdo“, (čau MiKi) komu se to nepovedlo a tak 30 minut před zavřením gatu byli 80 kilometrů od letiště. Stihli to. Ve Fabii. Asi tuning. Infarkt jsem dostal jen skoro, naštěstí jsem mohl netrpělivě chodit po hale, provolávat tarif z Polska a koukat se, jak se pijáci kafe mají dobře, ani čokoládu na nervy jsem neměl.
Takže cesta jako vždy s touhle partou seminářovačů, v klidu a pohodě.

Seminář se konal v Corku, to je úplný jih Irska, město nijak extra zajímavé, ale to přírodní okolí má něco do sebe, tak jako všude na ostrovech. Bydleli jsme v pěkném hotelu, kde byl i bazén, sauna, vířivka. Takže všichni mluvili o tom, jak půjdou plavat před snídaní, mezi tréninky, večer ….a občas tam i někdo šel, spíš se vířit. Povinnou slušivou koupací čepici mám ještě doma, ale nejvíc slušela těm vousatým (čau Hara).
Přiletěli jsme den před seminářem, takže jsme měli celé páteční dopoledne a odpoledne volné, to jsme využili k návštěvě Blarney castle, veliká krása, podívejte se na fotky, hrad pěkný, zahrady ještě krásnější, procházka kolem jezera, kroupy v dubnu, spokojenost.

A večer začal seminář, není moc co psát, cvičili jsme základy, hodně do hloubky, tak zase napíšu, co mě nadchlo, co si pamatuju. Velmistr Hwang byl neuvěřitelně pozitivní, na jeho „yes yes yes yes“ nebo „yeeeees“ nezapomenu a ty nadšené posunky, když se někomu něco těžkého povedlo, nadšený učitel. A nádherně se hýbal, postavou je velmi malý (možná i proto připomíná Generála), ale jeho energie a absolutní kontrola těla mě fakt (de)motivovala. Cítil jsem se jako slon v toboku. Jeho pomalé pohyby (slow motion – třeba sonbadak noolo makgi) ani jednou nezadrhly, sunul nohu, jako by klouzal po ledu, koberec nekoberec, parkety neparkety. Kdo ví, kdo to je mistr Yoda, tak tohle by mohl být jeho bratranec. Ostatní zúčastnění cvičili překvapivě dobře, nejvíc mě zaujal fakt, že instruktora (IV. Dan +), který necvičil úpně dobře (promiňte mi tu drzost soudit ostatní) najít šlo, ale instruktorku ženu, která by cvičila špatně jsem nenašel. Samozřejmě každý má svoje zvláštnosti v pohybu, ale všem zúčastněným lemovaným ženám jsem techniku věřil a skromnost těch s kterými jsem cvičil ve skupině (s ohledem na to, že jsem byl hierarchicky níž než ony) byla taky obdivuhodná. A když tak přemýšlím o lemovaných ženách v ČR, tak si taky nevybavím jedinou, která by nebyla „vostrá“. Zajímalo by mě, proč to tak je.…? Seminář jsem si velmi užil i kvůli tomu, že jsem měl možnost hodně cvičit a být opravován (protože jsem měl to štěstí, že jsme skákali „tradiční“ verzi tw. yopcha jirugi v Choong-moo tulu a protože ještě celkem vyskočím, tak si mě velmistr Hwang všiml). Tkd oficiality ve formě banketů mě moc nebaví (mě hrozně škrtí kravata), ikdyž místní ocenění tkdisté si to určitě užili a kapelka, co hudebně doprovázela mě bavila velmi (a byla složená jen z tkdistů…to bychom u nás taky mohli zkusit, věřím, že pár potenciálů u nás je). Víc jsem si, ale stejně užil srandapokec na pokoji s alfasamcem (čau Picmyš) a dalšími od nás z Čech, různé oddíly, různé názory a osudy, ale stejně dobrá stmelená parta.

Tak asi tak, snad sem dá Ondra brzo fotky, ať nasajete atmosféru.
A jestli vás taekwondo vážně baví a už pár let cvičíte, zkuste navštívit seminář s nějakým taekwondistou, co pamatuje, jak to všechno začalo. Taekwondo se do vás ještě víc zažere a je pak větší šance, že pro vás nebude jen koníčkem na pár let, ale cestou na celý život. Aspoň mě to tak zatím funguje.

Carpe diem

Svíťa (Martin Svitek, III. Dan, Sonkal Praha)